Útěk nebo změna?

Máme za sebou Velikonoce, svátky jara. Svátky nových začátků. Nekončící šedá zima si už konečně sbalila svých pět švestek a všichni se radují z nové síly a energie, kterou jarní slunce přináší.

Vše se probouzí k životu a příroda jako by sama vybízela k novým začátkům, k nové etapě. Přečetla jsem nedávno jeden článek, ve kterém autorka jaro vnímala symbolicky právě jako hnací motor pro nastartování změn v životě. Jako přírodní nakopnutí pro to nebát se začít dělat věci nově, od začátku, jinak než dřív. Ať už v profesním nebo osobním životě.

Ostatně kdy jindy by se člověk měl konečně odhodlat k tomu udělat onen pomyslný první krok, ke kterému se už dlouho vnitřně odhodlává? Krok vstříc novým zítřkům? Kdy jindy než teď, kdy všude kolem nás pučí „nový“ život?

Nevím, jestli je to náhoda, osud nebo jarní strategie chytrých online markeťáků, ale na mě se teď pokaždé, co se připojím na internet, valí nová a nová motivační videa, která mě vybízí k tomu, abych konečně udělala tu „změnu“. Abych začala svůj život opravdu „žít“ a ne jenom přežívat, abych šla za svými touhami a poslouchala svou intuci, abych se nebála udělat krok stranou mimo zajeté koleje a žila svůj život tak, jak skutečně chci a ne jenom tak, jak bych „měla“.

Tato videa či motivační články jsou tvořená lidmi, kteří už ten svůj nový začátek nastartovali, kteří už ono svoje „jaro“ prožili a ve sto případech ze sta si to nemůžou vynachválit. Podle všeho těch změn v životě nikdy nelitovali a naopak dnes motivují ostatní k tomu, aby udělali totéž a uposlechli své vnitřní volání po změně.

A to mě přimělo k zamyšlení. Jaro, nové začátky, změny, ze kterých může vykvést něco nového a krásného…To je hodně inspirující, viďte? Jak se pak ale vypořádat s hlasy (ať už okolí nebo svého vlastního „rozumu“), které takovou změnu novým směrem vidí spíš jako útěk před něčím, co už nechceme zvládat nebo řešit? Jako jednoduché řešení našeho problému, které ale nic neřeší a nevyřeší?

A tak se ptám sama sebe, co je následování svého vnitřního hlasu a „jarní“ krok novým směrem a co je útěk před situací nebo životem, který už je nad naše síly? Do jaké míry se jedná o ono chvályhodné vykročení vstříc novým možnostem a od kdy se jedná o snahu vycouvat z problému, sbalit se a zmizet?

Dá se to vlastně takhle porovnávat? Existuje na to vůbec nějaká definice? A jestli ano, měla by nás vůbec zajímat?

Často ve svých životech zabřeháme do bažin, ve kterých nám není příjemně a mnohdy ani netušíme, jak jsme se tam dostali.  Najednou však stojíme po kolena v bahně a nemůžeme se pohnout. Jak se to vlastně mohlo stát? Jak jsme se mohli dostat tam, kde jsme přece nikdy nechtěli být?

Ale holt co se dá dělat, nějak nás to všechno semlelo a jsme tady, stojíme v bahně. Teď ale přichází ta zásadní otázka: co s tím? Můžeme se zhluboka nadechnout, nabrat veškerou sílu a udělat krok směrem z té bažiny ven. Nebude to asi jednoduché, bude nás to stát spoustu sil a je klidně možné, že se nám při tom odchodu druhá noha zamotá do nějakého bažinatého plevele a my spadneme hubou na zem a pořádně se na tom bahně rozmázneme.

Anebo se můžeme snažit udělat vše pro to, aby se z té bažiny stalo hezké jezírko, tedy pokusíme se vytrhat veškerou tu plevel, vybrat ze spodu tu největší špínu a pomalu a trpělivě dolévat novou vodu s nadějí, že se ta bažina bude kalit míň a míň, až se z ní jednou stane opravdu čisté jezírko. Ale je tady riziko, že se toho nikdy nemusíme dočkat…

Často je to naše okolí, rodina, náš vlastní strach nebo naše „svědomí“, které nám říkají, že je naší povinností v té bažině zůstat a dělat vše pro to, aby se z ní stalo jezírko. Že v tom bahně stojí s námi, ať už naší vinou či nevinou, že jsme tu bažinatou situaci s nimi spoluvytvářeli a proto za ni neseme do určité míry zodpovědnost a máme proto jakousi morální povinnost snažit se z toho bahna udělat jezírko. Pro dobro nás všech.

Mají pravdu? Možná ano. Z toho hlediska by tedy krok novým, jiným směrem mohl vypadat skutečně jako útěk…a útěky se nenosí, berou se spíš jako projev zbabělosti, sobectví a neschopnosti čelit situaci. Nezní to moc přitažlivě a do životopisu by si to nikdo asi dobrovolně nedal.

Jak tedy ale máme chápat všechna ta motivační videa a příběhy o tom, že se člověk nemá bát změn a má jít vstříc novým začátkům..? Jak to zpracovat a napasovat do naší situace? Jak i v našem životě skutečně vyslechnout volání jara a nechat se jím inspirovat?

Intuice radí zkusit v tom najít nějakou zdravou střední cestu.  Zřejmě zkoušet nějakou dobu přetvářet bažinu na jezírko…a teprve až když po nějakém čase vidíme, že jezírko je v nedohlednu a my přes veškerou snahu pořád stojíme v tom stejném bahně, tak situaci začít přehodnodnocovat. Přestat poslouchat ty hlasy plné výčitek, ať už vlastních či cizích, přehodit výhybku a prostě z konceptu „útěk“ udělat koncept „cesta novým směrem“…

No jo, který je ale ten okamžik, od kdy už si můžeme říct: snažil jsem se dost, teď už jdu jinam? Kde najít správnou odpověď na tuhle otázku? Dá se vůbec najít? A může nám ji dát někdo druhý? Někdo jiný, než my sami…?

Jeden kamarád mi nedávno řekl zajímavou věc: jasně, že by člověk měl nepříjemným situacím čelit a když ti někdo dá facku, tak se to snažit nějak řešit a ne jen se rozbrečet a utéct. To ale přece neznamená, že schválně polezeš do ringu a necháš se tam mlátit od toho nejlepšího boxera jen proto, že máš pocit, že se v takových situacích musíš naučit chodit. To pak už není snaha o řešení situace, to je cílená sebevražda.


Mně osobně po dlouhé době došlo, že sebevraždit se už nechci. Že v mém případě už stačilo. A tak natahuju plachty a chytám nový směr.

Takže vlastně přátelé…MÁME TADY JARO.

A já vám přeju, abyste jej využili na maximum. Ať vás ta nová jarní energie, ta síla nových začátků nasměruje tam, kam má. Buď do zahradnictví pro pořádné gumáky a rukavice na trhání bažinatého plevele anebo do obuvnictví pro boty s pevnou podrážkou pro vaši novou cestu.

Ono totiž obojí může být správně. Howg.

 

Kristina Škrabalová
Jsem expert na životní kotrmelce a vím, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka e-booku 3+1 životní zvraty, které mi obrátily život vzhůru nohama, Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře
  1. Lucka napsal:

    Super zamyšlení. Asi to má každý jinak a já osobně tak, že jdu často přes svou hranici na úkor sebe. Ale už to o sobě vím a snažím se všímat si signálů a brát na sebe ohledy. Nezabývat se tím, co mi příliš škodí. Nikdo mě vlastně nemůže nutit dělat něco, co sama nechci. Mě nutí jen můj vlastní vnitřní kritik, soudce a morální hlas. A s těma se dá domluvit 🙂
    Určitě je fajn si toto téma zvědomit a zjistit, jak to každý v sobě má. Je to fakt na každém individuálně.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.