Cesta na druhý konec světa aneb to nevymyslíš

Tak jo, tohle bude dobrý výlet, říkám si, když jsme to začátkem roku 2023 dávaly s mámou dohromady.

Tahiti, předtím zastávka u Golden Gate Bridge v San Francisku (tohle místo jsem chtěla vidět už od dětství, má pro mě zvláštní symboliku), pak nalodění na luxusní mega parník typu Titanic, ostrovy Tahiti, Moorea, Bora Bora, Fidži, Samoa, pár dalších malých ostrůvků Francouzské Polynésie, pak Austrálie, Sydney, Blue Mountains a přes Japonsko zpátky domů do Evropy.

To bude velké.

A taky že bylo.

Ale úplně jinak, než jsem si představovala.

Aneb vítejte u pořadu 101 důkazů, že plány jsou jedna věc, a život úplně druhá.

Život podle scénáře jménem život

Plán byl krásný.

Začátkem prosince zavřu krám, udělám poslední školení, pak mám den a půl na přípravu, ve čtvrtek odpoledne letím z Prahy, ve Frankfurtu přestoupíme, přiletíme do San Franciska, tam přespíme, dopoledne výlet ke Golden Gate, pak zpátky na letiště, odtud na Tahiti, tam přespíme, pak ráno pohodička a koupání někde na místní pláži, večer v 7 nalodění na loď, tam 2 týdny nekonečné pohody, tzn. bazény, vířivky, dobré jídlo, já a můj PC a všechny nedodělávky a online kurzy, které si krásně dodělám a dokoukám mezi tím, co se budeme plavit od panenského ostrava A k panenskému ostrovu B.

Prostě ráj.

Ehm, realita ale byla poněkud jiná…

V pondělí ráno nám oznámili, že místo čtvrtku odpoledne letíme už ve středu v 6 ráno. Ups. Já ještě v úterý do odpoledne školila. A měla tím pádem minimum rovné téměř nule času na přípravu a sbalení. Takže zmatky. Chaos. Stres.

Odlet z Prahy opožděn. Ve Frankfurtu jsme přistávali o hodinu později. Koukla jsem na hodinky. Navazující spoj do San Franciska nám letí za 45 minut. Fajn. Jsme na jednom z největších letišť v Evropě a máme 45 minut na to, abychom vyběhly z letadla, zorientovaly se, prodraly se skrze stovky dalších cestujících a doběhly do X kilometrů vzdáleného gatu, ze kterého nám to letí.

Ehm jasně.

Sám doma hadra.

Letadlo jsme stihly, uff. Ale…

Nedorazily naše kufry. Stres. Chaos. Zmatek. První únava po 14 hodinách letu a první jetlag.

K tomu se mi rozbily brýle. Mám 5 dioptrií a bez brýlí téměř nic nevidím. Shit.

No nic, popojedem. Musíme se vyspat, tak jedeme na hotel. Tam počítáme ztráty. Bilance je děsivá: v kufru jsem měla krom veškerého oblečení a klasických cerepetiček i počítač a kontaktní čočky. Shit.

V USA kontaktní čočky nekoupím, neb tady je to jen na lékařský předpis. Shit.

Cestu na Golden Gate tak zkracujeme, abychom zajely koupit aspoň hřeben, nějaké náhradní kalhotky a erární dioptrické brýle. Neměli. (Kalhotky a hřeben jo, brýle ne.)

Tak jo, nastupujeme do letadla směr Tahiti. Dalších 12 hodin cesty a já se smiřuju s tím, že jedu víc nalehko, než kdybych jela vlakem do Ostravy. Mám totiž jen kabelku a v ní řasenku a Niveu na ruce.

Vlakem od nás do Ostravy je to 50 km a cca 40 minut. Tady to mám přes 3 kontinenty a celkem 72 hodin cesty. Jo, tomu se říká ultralight.

Fajn, doletěly jsme na Tahiti. Dalších 12 hodin letu a druhý jetlag. Po vystoupení z letadla dostanu facku 36 stupňového tepla a 90% vlhkosti. V tom mém roláku, kabátě a zimních kozačkách z ČR značka ideál. Jo, nic jiného jsem totiž na oblečení neměla. Moje dcera je na tom stejně.

Pořád nic nevidím neb mám rozbité brýle a žádné čočky. Je mi vedro k zbláznění a po tváři se mi lejou kapky potu. Po víc jak 70 hodinách na cestách jsem úplně grogy. Všechny jsme grogy. Necháme se zavézt na hotel a spát.

Myslíte, že je to konec fuckupů? Není. Ale už to tady dál všechno vypisovat nebudu, protože to bychom se už k ničemu dalšímu nedostali.

Takže střih, klapka, po tom, co nám změnili čas nalodění na Tahiti z 7 večer na 3 odpoledne (tzn. další zmatky), po mé zablokované platební kartě, po chaosu na místní tahitské tržnici NASEDÁME NA LOĎ.

Mám nové kontaktní čočky pochybné kvality, ale co už. Máme každá po 4 trička a nějaké sukně, žabky, plavky, opalovací krém, hřeben.

Jo, ideální výbava na luxusní výletní loď se zlatými klikami. Můžeme vyrazit.

Život na luxusní lodi

Tohle mi několikrát vyrazilo dech. Třeba jak jste vedle toho 15 patrového giganta malí. Jak vám tam personál otvírá dveře a téměř líbá ruce. Kolik restaurací a barů se do takové lodi vejde. Že od jednoho bazénu k druhému vede v 15. patře běžecká trať, odkud máte celý oceán jako na dlani.

Že se tam mezi patry jezdí prosklenými vyhlídkovými výtahy s pozlacenými rámy jako někde v Dubaji.

Že si tam můžete zajít na lekci malování na plátno, jazzového tance, nebo aukci obrazů s vyvolávací cenou 2000 dolarů.

Že je tam divadlo, kde mají každý večer představení fakt umělecké špičky z celého světa, baleťáci z Paříže, zpěváci z Broadway, akrobati z Flying Circusu.

Ale taky třeba že v žabkách vás nepustí do fitka na běžecký pás. Že se od vás všude a každý den očekává, že budete všem dávat spropitné. Že připojení k internetu o síle nula celá nic (neb jste uprostřed ničeho někde v Pacifiku) stojí skoro 100 dolarů na den. Ano, na den.

Anebo taky že za klasickou coca colu tam účtují 10 dolarů (za tu malou, dvoudecovou.)

No… mám pocit, že tady se to láme.

Na ty, co mají opravdu, ale opravdu hojně na účtech a nijak se jich to nedotýká.

Na ty, mají na účtech tak nějak „normálně“, ale nenechají se tím rozhodit a užívají si dovolenou, případně to berou jako motivaci, aby pro příští výlet měli na účtu ještě víc.

A na ty, které to smete. Protože mezi těmi všemi rolexkami, a dámami s diamanty se začnou cítit jako prvňáci mezi deváťákami. V horším případě jako nuly. To jsem byla já.

Zažila jsem si tam trochu krizi své podnikatelské identity. Protože mi došlo, že jsem vlastně pořád takový podnikatelský chroust. Ne, mravenec. A byť jsem předtím doma v ČR ze sebe měla celkem dobrý pocit, tady na lodi jsem se cítila jako ten, komu se v životě nic extra nepodařilo.

Protože nemám dům na Floridě, nelétám 2x ročně do New Yorku a nemám investice v diamantech. Nevyhnutelně mi z toho proto vychází, že (slovy svých kamarádů z mládí) jsem ještě „hodně malé pivo“.

Jj, dala jsem si tam dobrou vnitřní sodu. Zažila jsem si tam propad sebevědomí na nulu. A je to dobře.

Teď s odstupem to vnímám jako velkou lekci. Že nemoc jménem komparatisis neboli porovnávání je zákeřná. A že si proti ní ještě musím notně posílit imunitu. Protože když svůj úspěch zpochybním já, není důvod, aby ho nezpochybňovali i druzí. Anebo jinak, když si svoje sebevědomí pošlapu sama, nikdo jiný mi ho nepřijde zase dosadit a zalít.

Nicméně. Bylo mi ctí být na té lodi mezi takovými. Potkala jsem tam neskutečné lidi. Jo, i pár troubů, ale ti se najdou všude. Bavilo mě poslouchat ty příběhy, kdo co dělá, jak žije, jak přemýšlí.

Tohle je totiž základ k hojnosti v životě. Dneska už se bohatství a hojnost nedědí ve šlechtických rodech. Dnes se tvoří tím, jak přemýšlíme, jak se rozhodujeme, jak jednáme. A v tom je to krásné a férové pro všechny stejně. Rozdíl je akorát v tom, že někteří se to už naučili a jiní ještě ne.

Takže moje lesson learnt. Chci se to naučit. Ještě víc. Protože to otvírá úplně nové obzory a příležitosti. Fascinující příležitosti.

A vám doporučuju to samé. Postkomunistické trauma z toho, že mít hodně peněz je špatně, už vyhoďte z okna. K ničemu vám není.

Život na druhém konci světa

Je tam krásně. Jo, o tom žádná.

Všechny ty miniostrůvky, které obejdete do půl hodiny. Ta průzračná voda. Ty korálové útesy. Všechny ty barevné ryby. Ty nekonečné háje kokosových palem. K tomu není víc co psát. Raději koukněte na fotky.

Ale jedno velké ale. Neidealizujme si to.

Jo, jsou tam ty panenské ostrovy s dlouhými plážemi. Ale jen tam, kde nežijí moc místní. Anebo jsou součástí resortu, který je pravidelně čistí. Jinak jsou ty pláže fakt dost zaneřáděné.

Žít na takovém místě je skvělé. Ale jen do času. Není tam totiž nic moc na práci. A tak se jen tak poflakujete. Anebo popíjíte pivo. Anebo kouříte. Cokoliv, co vám přijde pod ruku.

Když jsem se na ostrově Moorea potřebovala vrátit zpátky k lodi z pláže, která byla na druhé straně ostrova a docela mě tlačil čas, stopla jsem si jednoho místního mladíka. Byl tak vyklidněný a vysmátý, že… byl spíš zhulený. A pořád opakoval, jak je život tady skvělý, jak je to easy, nikam se nespěchá, nic se nemusí. Koukala jsem se na něj a říkala si „chlapče, ty bys v Evropě nepřežil ani den.“

Jo, je toho tady na nás někdy hodně. Ale díky tomu jsme akční, ambiciózní, máme nápady, umíme hledat řešení, máme tah na branku.

Na vzdáleném ostrově v Tichomoří, kde není široko daleko nic dalšího a nic nemusíte, protože teplo a kokosy jsou tam tak nebo tak, se naučíte… nic nedělat. Což je za určitých okolností velká ctnost, o tom žádná. Ale pokud je toho přespříliš, tak se prostě… jen poflakujete.

Ale abych jim všem nekřivdila, potkala jsem tam i jednoho super chlapíka, co vypadal doslova jako Mauí z pohádky o Vayaně, měl velký dům u pobřeží, kam vozil turisty, a prodával krásné perlové náhrdelníky, které vyráběla jeho žena. Jo, místní podnikatel. Měli v rodině podnikatelského ducha. Jeho děda byl… z Evropy. 🙂

A na konec Austrálie. Velmi zajímavý svět. Takový dvojsvět.

Na jedné straně tepající metropole typu Sydney, kde je to mrakodrap za mrakodrapem, všechno krásné, skvělé, bohaté (jak by ne, když průměrný plat tady je 110.000,- Kč a má ho tady každý bangladéšský pomocník na stavbě.)

Na druhé straně vnitrozemí, kde je VYPNUTO. A to doslova.

Na štědrý den jsme doputovali do oblasti Blue Mountains, do městečka Katoomba, cca 2 hodiny cesty od Sydney do vnitrozemí. A já měla pocit, že jsem se vrátila o dvě stě let a ocitla se někde na Divokém západě. Přesně takhle to tam totiž vypadalo.

Jedna ulice uprostřed ničeho, na té ulici pár hotelů se dřevěnými okny, přes které foukal vítr dovnitř, jeden krám, spousta prázdných výloh a dvě hospody, které vypadaly úplně jako takové ty saloony z kovbojek.

Pro jistotu jsem si vygooglila, jestli jsme omylem nevlezli do nějakého zážitkového westernového městečka. Ne, nevlezli. Oni to tam fakt mysleli vážně, takhle tam žili. 🙂

Nicméně v hospodě bylo veselo. Dala jsem si tam asi nejlepší štědrovečerní pivo. Bylo tam plno, hrála nějaká místní kapela. Pro Australany je hlavní svátek Vánoc až 25.12., takže na štědrý den se všichni veselili v místní hospodě. No worries. And m’rry Christmas mate.

Takový styl se mi líbil.

A moudra na závěr?

1. Vize, záměry, plány jsou důležitý. Ale stejně tak důležité je umět je pouštět.

Věci se dějí i mění rychle. A mít flexibilní myšlení je základ úspěchu, protože vyhrává ten, kdo se umí rychle přizpůsobit tomu, co je, místo toho aby lpěl na tom, co mělo být a není.

2. Méně je více.

Platí to ve všem. Méně věcí, méně programu, méně ambicí, méně plánů, méně ztuhlých představ, méně „musíš a měl bys“. Já se už tak považuju celkem za minimalistu. Ale teď jsem to posunula na ještě větší úroveň. A byť jsem se tomu nejdřív bránila, pak mi díky tomu bylo se výsledku taaaak dobře.

A ne, neprotiřečí si to s tím bodem o hojnosti. Hojnost je jako to, když vystoupáte do 14. patra. Chcete tam, protože je odtamtud prostě mnohem lepší výhled. Nechcete zůstat jen ve 4. patře, odkud nic extra nevidíte. Zároveň nejde o to, že máte celé to 14. patro vlastnit. Hojnost je o tom být schopný tam vystoupat a díky tomu uvidět, co všechno svět nabízí.

A minimalismus nám pomáhá zbavit se všech těch těžkých kufrů, které tam s sebou chceme vytáhnout. Kvůli kterým se ale zadýcháváme už v polovině 5. patra. Všechny ty „musismy a mělibysmy“, všechny věcičky a serepetičky, pseudopovinnosti a pseudodůvody, které jsme si do těch kufrů naskládali.

Minimalismus nám může pomoct všechny ty kufry postupně nechat stát, jak jsou. A díky tomu do toho 14. patra opravdu vystoupat. Bez nich. A pak si užít ty výhledy.

3. Nesuď knihu podle obalu

Tohle mě během celé cesty napálilo několikrát. Jak jsem hned vyhodnotila něco nebo někoho podle prvního dojmu. A jak mě pak realita překvapila, když jsem tu „knihu“ otevřela a trochu se začetla.

Třeba jako když jsem ze startu pobytu na lodi myslela, že bez svého noťasu, knížek, diářů, plánovačů a zápisníků se tam unudím k smrti. Že to bude naprosto promarněný čas jen tak poflakováním a koukáním se do blba.

Ve výsledku právě to koukání do blba a nedělání ničeho hlavou bylo na celém tom výletu nejlepší a nejvíc léčivé.

A z toho mi hned vyplývá další moudro.

4. Nebrat situacím možnost rozvinout se podle vlastního scénáře.

Samu sebe jsem nachytala, jak jsem párkrát mámě nebo Neli zavrhla nějaký nápad s tím, že to je hloupost a nebude to fungovat.

Zeptat se tady toho černocha? Ten nebude vědět…

Nechat se zavézt na tenhle ostrůvek? To bude nuda…

A pak se musela kousnout do jazyka, když ono se to nakonec vyvinulo svým vlastním způsobem… a ve výsledku to nejenže šlo, ale dokonce to bylo moc fajn.

5. Nevím všechno. A i když už si myslím, že toho vím hodně a málo co mě překvapí, tak mi spousta věcí pořád uniká.

A vy to tak máte s velkou pravděpodobností taky tak. Protože jsme všichni lidé. A naše práce tady v tom je fandit si a mít se rádi za tu chuť pořád dál objevovat.

6. A last but not least, byť mám svoji mámu celkem ráda, už s ní na tak dlouhou dovolenou víckrát nepojedu. 🙂

xxxxxxxxxxxx

Víte, zbožňuju cestování. Rozšiřuje nám totiž zorné pole a ukazuje, co všechno je možné. A díky tomu se můžeme posouvat, stávat se lepšími a zkušenějšími.

Není to ale jen o cestách vnějších. Platí to stejně i pro cesty vnitřní, cesty do našeho nitra.

Ty jsou totiž stejně důležité jako cesty ve vnějším světě. Díky nim můžeme lépe poznat sebe, naše mechanismy, naše „tovární nastavení“. A skrze to pak postupně objevovat, co všechno je pro nás možné. Případně který šroubek jak namazat, aby to možné bylo.

A že je toho možného spoustu, o tom žádná.

Tak hurá objevovat přátelé!

PS: U mě je teď po všech těch divokých cestách tam venku čas na hlubší cestu vnitřní. Na jakousi revizi svého vnitřního světa.

Čas na RESTART.

A možná to máte taky tak. Možná jste během posledního měsíce neobletěli celou zeměkouli jako já, ale věřím, že jste těch svých „vnějších cest“ měli taky dost. Práce, rodina, vánoce, to všechno dění ke konci roku.

Proto vás k tomu RESTARTu chci přizvat. Myslím, že se vám to bude líbit. Koukněte sami TADY.

S úctou k vaší vnitřní rovnováze.

Kristina

PS2: Baví vás číst o cestovatelských patáliích? V tom případě se vám bude určitě líbit i moje kniha Příběhy životních patálií, ta je o mém životě ve Vietnamu a Himalájích a podobných nestandardních situací je plná. 🙂