ZŮSTAŇME. NEZÁVISLÍ. SPOLU.

STAY. INDEPENDENT. TOGETHER.

(aneb Zůstaňme. Nezávislí. Spolu.)

Tohle byl nápis na hrnku, ze kterého jsem popíjela hot chocolate na uklidnění poté, co mi došlo, že můj původní plán a program v USA kompletně vybouchnul.

Tenhle nápis taky přesně vystihuje, co mi tyhle moje prázdniny ve Státech znovu-připomenuly. A možná to připomenou i Vám.

Vezmeme to hezky popořadě:

1. Věci se mění. Uff. Ale tohle je život bejbe.

Původní plán bylo dostat nás (mě a dceru) přes oceán a tam se svěřit do péče mojí kamarádky z Colorada. Ona tam má svoji dcerku, ale musí chodit do práce, takže vize byla, že budeme u nich bydlet, já budu s holkama, když ona bude v práci, holky si budou spolu hrát, a pak spolu budeme všechny jezdit na výlety, během kterých nám ony ukážou místní krásy a atrakce.

Představa to byla krásná, jednoduchá… brzo se ale ukázalo, že značně naivní a nefunkční.

2. Cokoliv se děje, jen to pozoruj.

I když je to sebevětší shitshow, jen to pozoruj. Nedělej drama, nevyčítej, nekonfrontuj, protože to je menu, na které nemáš čas ani chuť.

Společná idylka netrvala dlouho, protože se vůbec nepotkaly naše očekávání (aneb i s kamarády je dobré si předem všechno ujasnit, vysvětlit a vzájemně potvrdit. Jinak je malér na stole.)

Spojit odlišné potřeby spánku a denních režimů, odchodů do práce a nočních směn ve velmi malém prostoru v kombinaci se záměrem a chutí poznávat a turistikovat se ukázalo jako značně křehká kombinace. Před výbuchem vulkánu nás udržela jen dospělácká racionalita, politická korektnost a moje uvědomění, že z tohohle musíme pryč, přestože žádný plán B nebyl v záloze. 

3. Nepanikař. Dýchej. Všechno má řešení. 

A i když si myslíš, že ne, není to pravda. Jen někdy to řešení může být až za tvou komfortní zónou. Takže hurá do toho.

Hned jak jsem si uvědomila, že původní plán nefunguje a že odtamtud musíme zmizet, před očima se mi zatmělo. O místě, kde jsme se ocitly, jsem věděla prd, nejela jsem připravená ani zorientovaná v místních reáliích, spoléhala jsem v tomhle na svoji kamarádku. Ukončit tenhle společný experiment a odejít by znamenalo během jednoho odpoledne kompletně zajistit logistiku do konce pobytu, včetně ubytování, přesunů, programu. 

Z těch všech věcí, co jsem najednou musela zjistit a zařídit, včetně všech financí, které takhle neplánovaně začaly mizet z mojí peněženky, se mi udělalo mdlo. No ale nic, jdeme na to, čím složitější zadání, tím větší výzva vede k řešení.

4. Můžeš si věřit. Jseš dobrá, to dáš. 

A tak jsem se do toho opřela. Nehledě na to, že jsem byla na druhém konci světa, o jehož fungování jsem si před cestou nezjistila téměř nic, se ze mě během chvilky a za pochodu stal expert na místní MHD i dálkové transity a shuttly, vymyslela jsem program včetně kompletní logistiky a ubytování od bodu A do bodu B a pak bodu C, protáhla dceru i naše dva kufry několika nádražími, hotely, národními parky, městy, seznámila ji s několika fajn lidmi, co jsme potkali na cestě, a ukázala jí, že i když ještě úplně nevíš, jak to všechno bude zítra, můžeš se uvolnit a užít si večer ve vířivce (protože vířivky tady měli všude:).

Hlavní totiž je se z toho nepo.rat. Aneb Kristino, ty to dáš, věř si.

5. Někdy se musíš ztratit, aby ses pak zase našel.

Když jsme takhle volně a na divoko putovaly, vracelo mě to ve vzpomínkách do mých cestovatelských „před-dětných“ dobrodružství. Ale marně jsem tam teď hledala tu lehkost a bezstarostnost. Nevím, možná je to tím, že s dítětem přibyla určitá tíha zodpovědnosti a strach o její bezpečí? 

Měla jsem pocit, jako bych se jednou nohou vrátila do toho, co bylo kdysi mé… ale tou druhou nohou mě to tam nepouštělo, tou jsem už stála jinde. Jakoby se tahle moje „původní“ cesta pro mě uzavřela, už jsem nebyla ta kdysi neohrožená Kristina, co bezstarostně a s baťohem na zádech jen tak na pohodu procestovala půl světa.

Stejně tak když jsme procházely nádhernými skalnatými kaňony Eldorada nebo Boulderu, všude plno lezců, cinkání expresek, lezecká pohoda pod skalami… tohle jsem taky kdysi byla já, takhle jsem žila a byla…

Ve vzpomínkách mě to zaválo do těch dob nekonečné lezecké svobody a odvahy… Ale i tady mě to druhou nohou jakoby drželo zpátky, teď už to nejsem já, už mezi ty lezce nepatřím, už na ně jenom koukám zezdola…

Už teda nejsem ten neohrožený freestyle cestovatel ani horolezec dobrodruh. Tak kdo k čertu teď jsem? Ztratila jsem se. A bylo mi z toho pár dnů ouzko. Že by krize středního věku?

Aha moment přišel až v letadle cestou domů. A byl následující:

6. Nedej se svým strachům.

Když jsem seděla v letadle zpět do Evropy, tak jsem to najednou celé uviděla.

Hezky z výšky, z perspektivy.

Došlo mi, že v určitých okamžicích jsem se skoro nechala sežrat vlastními strachy. Strachy, že se nám něco stane.

Strachy, že to kvůli těm neplánovaným výdajům finančně projedu a neustojím (protože v rámci USA jsou víc než Colorado dražší snad už jen Hollywood Hills a Manhattan).

Strachy, že už neumím být tak zábavná a zajímavá, abych v rámci cest volně navazovala konverzaci s neznámými cool lidmi na neznámých cool místech.

Strachy, že mezi lezce už nemám co chodit, protože jsem jen trapný suchar, jelikož už netrávím dny na horolezecké stěně.

Strachy, že jsem horší, starší, slabší… a proto zranitelnější. Že svět se změnil, a místo onoho úžasného místa je to jedna velká nástraha čekající na moji sebemenší chybu. 

Najednou mi došlo, jak mě tyhle všechny strachy chtěly stáhnout pod hladinu a potopit. A skoro jim to vyšlo. Ale jen SKORO.

Jsou to totiž JEN strachy. Kašlu na ně. Protože víc než toho, před čím mě straší, se bojím přijít o svoji svobodu. A o tu bych přišla, kdybych svým strachům naplno podlehla.  A TO TEDA NE!

7. Teprve když jseš independent, můžeš být nejvíc together. 

Všechny výše uvedené situace a dění mě dovedlo k jednomu zásadnímu zjištění. Že „cultivating a healthy sense of self-reliance and independence is essential for maintaining a balance in relationships,“ aneb moudro z jedné chytré knížky.

Tedy že k tomu, abychom měli dobré vztahy, je potřeba být zdravě nezávislí a umět se spolehnout sami na sebe. Protože nikdy nedělá dobrotu, když se na druhého až moc „pověsíme“.

A zároveň každý vztah může být funkční jen po tolik, po kolik jsou samostatně funkční a fungující ti, kteří daný vztah tvoří. Což znamená pro oba projít si svou dávkou výzev, nejistot a odvahy postavit se sám za sebe.

Aby pak mohli jít jako dva samostatní jedinci spolu, bok po boku tomu druhému. Takhle totiž dojdou nejdál.

A tohle platí pro všechny vztahy. I ty kamarádské.

A proto STAY. INDEPENDENT. TOGETHER.

Díky Ameriko za tvoje krásy, ale i výzvy a lekce. 

I will be back.