Tři věty, které si FAKT přestaňte říkat.

Vracím se z úžasné dopolední session s jedním ze svých klientů.

Takže vlastně „z práce“. No, ehm, práce…. Místo klasického online setkání jsme si to udělali hezké a zajeli na Hukvaldy, kde mají tu nejkrásnější kavárnu na světě, která je zároveň tím nejlepším místem pro dopolední pracovní schůzku.

Jo. Udělali jsme si to hezké. Protože můžeme.

A jak to že můžeme? Že nesedíme fixně v nějaké kanceláři od-do? A že si takhle dovolíme během dne „trajdat po kavárnách“?

Stojí za tím úspěch. Úspěch, za kterým je samozřejmě spousta práce.

Ale tady pozor: především té vnitřní práce. Mentální práce, chcete-li. Práce na vlastním přemyšlení.

Jedu v autě a přemýšlím, co je to něco, co spojuje nejen mě, moje úžasné klienty, ale především všechny další lidi, kteří „jedou bomby“ a jsou fakt úspěšní v tom, co dělají.

Ať už je to úspěch v práci, úspěch v podnikání, úspěch v lásce a vztazích anebo třeba úspěch se stavbou baráku.

A došlo mi, že u všech těchto lidí, kteří si stejně jako já můžou dovolit během dne „trajdat po kavárnách“, se vždycky opakuje jedna důležitá věc.

Jde o určitý soubor myšlenek, které se u nich objevují, resp. vůbec neobjevují.

A které tyto lidi vedou k tomu, že jim dřív nebo později opravdu vychází to, po čem touží.

A o které myšlenky jde?

1. TO NEZVLÁDNU.

Případně oblíbené varianty „na to nemám“, „to nemůžu“, „to nejde“.

Pokaždé, když si něco takového sami říkáme, resp. když takhle o sobě přemýšlíme, tak se dějí 2 věci:

• ubíráme si vlastní sílu a energii,
• zavíráme si dveře k novým příležitostem.

Víte, jak dopadne dítě, které celé dětství poslouchá, že z něj nikdy nic nebude? Velká pravděpodobnost je, že z něj fakt nic nebude.

Proč? Protože to dítě podvědomě věří tomu, co mu říká okolí. A začíná se podle toho chovat. Respektive nechovat. Nic nezkouší, do žádné výzvy nejde, stává se velmi pasivní. Proč by taky mělo něco zkoušet, když je přece jasné, že ono na to nemá..?

Tohle celkem chápeme. Ale už nechápeme, že když jsme dospělí, tak sice už tak moc neposloucháme to, co nám říká okolí… ale velmi zřetelně, byť nevědomě, posloucháme to, co říkáme sobě my sami.

A proto pokud si několikrát denně pomyslíme, že „NA TO NEMÁME“, případně to někomu dokonce řekneme nahlas, tak si sami pod sebou podřezáváme větev, protože se sami udržujeme v pasivitě. Přesně jako to malé dítě, které to, že je nemožné, slyší několikrát denně.

A je jedno, jestli si to říkáme v reakci na nějakou nabídku, po shlédnutí nějakého zajímavého dokumentu, přečtení nějakého zajímavého článku nebo po vyslyšení nějakého zajímavého příběhu.

Takové to „teda, to bych nedal/a“.

Dítě, které to uslyší jednou za rok, to nijak nepoznamená. Ale na dítěti, které tohle poslouchá každý den, se to sakra podepíše.

Proto pozor na to. Neříkejte si to, stejně jako byste nechtěli, aby tohle někdo pořád dokola opakoval vašim dětem.

Co si místo toho říkají ti, kterým se v životě daří?

„To dám. To zvládnu. To půjde.“

Možná v daném okamžiku ještě přesně nevědí, jak, ale vědí, že prostě NĚJAK to půjde.

A tím se sami podporují, zvedají si energii a chuť zkoušet, roste jim kreativita, chuť hledat řešení. A tohle jsou vlastnosti, které nevyhnutelně vedou k úspěchu.

2. TO BUDE PRŮSER.

Tak dlouho se chodí s vedrem pro vodu, až co….? Až se ucho urve!

No jasně že jo. Určitě jste zažili všechny ty maminky, které se tak strašně moc bojí, ať jim neonemocní dítě, že mají pak ve výsledku děti pořád nemocné.

Nebo všechny ty tetičky, které se tak strašně bojí vycestovat do zahraniční, aby je tam nikdo neokradl, že první co se jim stane na dovolené, je to, že je někdo okrade.

Anebo všechny ty věčné kazisvěty a stěžovatele, kteří pořád dokola opakují, že „to prostě bude průser“, až pak to ve výsledku průser fakt je.

A tyhle „výsledky“ pak berou jako jasné potvrzení toho, že měli pravdu.

Jenomže…. trochu zapomínají, že ty kaktusy, na kterých teď sedí, si tam zasadili svým přemýšlením předtím sami.

Aneb co bylo dřív, vejce nebo slepice?

Pokud přemýšlíme tak, že něco nedopadne, případně že to dopadne špatně, tak víte co? Sami si to přitahujeme. Tohle je jednoduchý zákon akce a reakce, čistá fyzika, žádné ezotero. 🙂

Když před zrcadlo postavím jablko, tak se nemůžu divit, že mi zrcadlo odrazí zpátky zase jablko, a ne hrušku.

To zrcadlo je náš život, svět kolem nás. A ten jen odráží to, co vychází z nás samotných. Jablko jsou všechny ty naše přehnané obavy a černé scénáře. A přesně to se nám pak vrací. A ta hruška, ta lehkost a pohoda, po které toužíme, pořád nikde.

A co je jinak u úspěšných lidí?

Věří a říkají si, že to prostě nakonec dopadne dobře. Možná ne hned. Možná budou fáze, které budou jako na houpačce. Možná budou výzvy nebo dočasné zaškobrtnutí. Ale nakonec to určitě dopadne dobře.

A víte, co jim tím pádem odráží svět kolem nich? To, že nakonec to fakt dopadne dobře.

3. TO NENÍ FÉR.

Znamená to, že úspěšní lidé nezažívají žádné fuckupy? Že všechno v jejich životě je pořád krásně růžové a lehké jako obláčky na nebi?

Vůbec ne. Stejně jako všichni ostatní zažívají nepříjemné propady nebo nečekané zvraty. (Já bych vám o tom mohla vyprávět, koukněte tady.)

Co je teda jinak?

To, že tito lidé v takové situaci nepropadají pocitu, že „to není fér“.

Nepropadají takové té bezmoci, že oni se tolik snaží, a ono je to k ničemu. Že jim evidentně není dáno. Že i kdyby se snažili sebevíc, tak holt život není fér. A proto nemá smysl se o nic dalšího pokoušet. Lepší je teda rezignovat a úplně to vzdát. Protože přece je to jasné jako facka, že život není fér.

Místo toho chápou, že ŽIVOT SE NEDĚJE NÁM NASCHVÁL, ALE DĚJE SE PRO NÁS.

Proto jestli se mi teď děje něco, co není příjemné, má mě to na něco upozornit. Něco mi to ukázat. Něco si mám díky tomu objevit. To něco, čeho bych si jinak nevšiml nebo to záměrně přehlížel.

Ta životní situace mě vlastně upozorňuje na bolavý zub, který bych měla ošetřit. Jinak to může skončit ještě větším průserem.

Z toho pohledu všechno to nepříjemné, co se nám děje, je nějakým způsobem dárek. Dárek, který nás má upozornit na něco, co zřejmě nefunguje, my jsme to ale doteď neviděli, nevěnovali tomu pozornost.

A když to konečně uvidíme a něco s tím uděláme, do budoucna se nám nejspíš velmi uleví. Přesně jako s tím zubem.

Proto pozor na to. Když něco nejde, neříkejte si, že „to není fér“.

Řekněte si spíš „hmm, tohle je teda zajímavé. Co mě to tak asi má naučit…? Na co mě to má upozornit..? Co mám na základě toho pochopit..?

Drazí, vyhoďte proto ze svého přemýšlení (i ze svých slov) tyto tři výše uvedené věty.

Ničemu neslouží. Jen nás pomalu a tiše, ale ustavičně táhnou ke dnu.

Znamená to, že díky tomu se hned od zítřka vydáte místo do práce někam do kavárny?

Dost možná ne.

Ale garantuju vám, že dřív nebo později vás to dovede k tomu, po čem toužíte zrovna vy.

Ať už to bude ta kavárna na Hukvaldech, povedený vztah nebo třeba postavený dům.

Howg.

A nezapomeňte: buďte skvělí. Protože jen tohle je vaše opravdové já.

A pokud si s tím sami nevíte rady, určitě se ozvěte. Podpořila jsem už hodně lidí na cestě za svými sny. Podpořím i Vás. Ozvat se mi můžete tady.