Naše největší prohry můžou být naše největší vítězství aneb jak to bylo s tím starcem a koňmi

Znáte ten starý čínský příběh o starci a koních?

Ne? Tak já vám ho připomenu. Krátce, zprudka, bez zdlouhavých úvodů.

Žil byl kdysi dávno někde daleko jeden stařec, který neměl nic krom syna a jednoho koně.

A ten kůň se mu jednou v noci zaběhl.

I začali ho bědovat ostatní ze vsi, „ach ty chudáku, co teď budeš dělat, takhle bez koně, jak budeš orat pole, jak obstaráš jídlo pro syna, takhle nepřežijete, och, jaká tragédie.“

A stařík na to: „tragédie, nebo štěstí, kdo ví.„

I udivili se lidé, pomysleli si, že staříka tahle událost popletla na duchu a že následkem toho neštěstí blázní.

A život šel dál. A za nějakou dobu, kdo by to byl řekl, se z lesů staříkův kůň vrátil, ale ne sám. Přivedl s sebou celé stádo krásných, silných, statných koní.

A ze staříka se stal rázem boháč. Měl nejvíc koní z celé vsi. I chodili k němu lidé ze vsi, aby mu pogratulovali k tak velkému štěstí.

A stařík na to: „tragédie, nebo štěstí, kdo ví.„

Lidé se divili ještě víc, a mysleli si, že stařík se vážně pomátl. Že nechápe, jaké štěstí jej potkalo.

A život šel dál. Staříkovi koně byli krásní, silní a přinášeli mu spousta obživy. Jednoho dne však při běžném večerním nahánění do stáje z jednoho koně spadl staříkův syn. Velmi nehezky se dolámal a místní vesnický lékař mu nevěstil nic dobrého.

A zase vesničané chodili za staříkem, aby mu vyjádřili soucit. „Taková tragédie, jediný syn, a teď leží celý dolámaný, kdoví, jestli ještě někdy bude chodit, s hospodářstvím tak nepomůže, chudák stařík, jak to všechno bude zvládat.“

A stařík na to: „tragédie, nebo štěstí, kdo ví.“

„On se už dozajista úplně zbláznil!“ povídali si vesničané mezi sebou.

A život šel dál. Do tří měsíců čínský císař vyhlásil válku sousednímu panovníkovi. A všichni mládenci z celé země museli narukovat. Když přišel vojenský oficír shromáždit mladíky do vesnice, staříkova syna nevzal. Polámané slabochy s sebou do boje nepotáhne. A tak staříkovi jako jedinému z celé obce zůstal jeho syn doma.

A stařík se jen pousmál…

Moudrost odstupu

Krásný příběh, nemyslíte? A proč Vám tady o něm píšu?

Protože příběh nese důležitý vzkaz, který si potřebujeme pořád připomínat.

My všichni máme pořád tendence nálepkovat to, co se nám děje, podle našich momentálních nálad a dojmů. Hodnotíme všechno kolem sebe podle toho, jestli se nám to právě líbí nebo nelíbí. Jestli se nám to hodí do aktuálního scénáře nebo nehodí.

Jestli to splňuje naše momentální požadavky a očekávání nebo ne.

A na základě toho se trápíme, brečíme po nocích, propadáme panice nebo se hroutíme.

Přitom ta skutečná pravda o každém našem příběhu může být úplně jiná než ta, která se jeví na začátku.

Štěstí nebo smůla?

Když jsem tehdy před lety vyhořela na pozici právníka v jedné top advokátní firmě, myslela jsem si, že je to můj konec.

A místo toho z dnešního pohledu mi to otevřelo cestu úplně novým směrem, přivedlo mě to postupně k totální změně oboru, k tomu, co dnes dělám a za co jsem neuvěřitelně vděčná.

Když se se mnou tehdy před lety rozešel můj životní partner, láska mého života, a já se úplně zhroutila, myslela jsem, že dál už bude jen jedno velké temno.

A místo toho dnes vidím, že díky tomu (na vzpamatování) jsem se odstěhovala do Asie, žila ve Vietnamu i Himalájích, poznala neuvěřitelně moc neuvěřitelně inspirativních lidí, pochopila, že život se dá žít i jinak než jen den co den od 9 ráno do 8 večer v kanceláři, a nebýt toho rozchodu, nebylo by všech mých cest po světě, nebylo by neuvěřitelného poznání a zkušeností, které jsem tím nasbírala a nebylo by moje dnešní já. Měnila bych z dnešního pohledu? Neměnila.

Když jsem tehdy otěhotněla a bylo jasné, že na dítě zůstanu sama, byla jsem si jistá, že můj život skončil. Byla jsem si jistá, že jako svobodná matka zůstanu navždy pohřbená spolu se svými sny někde na sídlištním 1+1, které budu tak tak schopná zaplatit.

Místo toho mě to mobilizovalo do mé největší možné síly, a já se i s ročním mimčem odstěhovala do Španělska a začala žít svůj sen o životě u moře a slunce.

Když jsem pak po návratu zpátky do ČR nemohla najít žádnou pořádnou práci a skončila jako právník na krajském úřadě, myslela jsem, že je to můj kariérní konec.

Místo toho jsem díky spoustě volného času na úřadě mohla absolvovat celý mezinárodní koučovací výcvik a začít si budovat svoje podnikání. A díky tomu pak odejít z úřadu, pověsit právničinu jednou pro vždy na hřebík a začít být konečně tím, kým jsem dnes. Samostatnou podnikající ženou, která se živí tím, co ji neuvěřitelně naplňuje a baví.

Měnila bych z dnešního pohledu něco z těch mých životních propadů a proher? Nic. Ani chlup.

Protože dneška už vím, že to, co jsem tehdy vnímala jako tragédii, pro mě ve skutečnosti znamenalo obrovské štěstí.

A co ještě dneska vím? Že je důležité mít moudrost toho čínského staříka. Ten odstup, rozvahu, klid. A nehodnotit hned.

Restart

Já vím, někdy je to těžké. A nejtěžší je to v těch chvílích, kdy se nám právě jakási taková turbulence v životě děje. V té chvíli je sakra těžké udržet si odstup, nehodnotit to a nepropadat všem těm děsivým pocitům a depresivním scénářům.

Mě se pořád děje spousta „zajímavých“ věci, nemyslete si.

Ale už vím, že tím pádem potřebuju aktivovat onu moudrost čínského staříka.

Vrátit se k minitrikům a fíglům, které pomáhají uzemnit, získat nadhled, získat klid. Dovolit tak dané situaci, ať se svobodně rozvine. A díky tomu objevit ten dárek, to vítězství, které se v dané situaci ukrývá.

K tomu Vás chci i tímto pozvat. V listopadu se chystám aktivovat a vrátit se k několika odzkoušeným metodám, které mi v minulosti krásně zafungovaly a díky kterým jsem byla schopná získat nadhled a dát do pořádku svoji tehdejší situaci finanční, časovou, pracovní, vztahovou i emoční.

Takový re(S)tart. A k tomu Vás zvu.

Podívejte se TADY. Na můj (a možná i Váš) re(S)tart. A přidejte se ke mě.

Protože čím víc odstupu, uzemnění a „moudrosti čínského staříka“ máme, tím kvalitnější a lepší život žijeme. Fakt.

Howg.