Jak jsem téměř přišla o dceru

Dýchej, dýchej, hlavně dýchej!

Nepřítomně to opakuju sama sobě. Srdce mi buší jako o život, cítím prudkou kousavou bolest na hrudi, v hlavě tma. 

Dýchej, dýchej, prodýchávej to. 

Ok. Tak si pojďme shrnout. Cože se to vlastně stalo? 

Ráno při odchodu do školy jsme se s dcerou prudce chytly. Prý si tyhle pitomé kraťasy neobleče ani za nic. Sedí zarytě na posteli a kraťasy mi hodí na hlavu. 

Chjo, stupidní kraťasy, o co jí jde? Ať si je sakra obleče a nezdržuje. Ale ona ne. A o co jde mě? Můžu se přece na nějaké kraťasy vykašlat.

Nebo nemůžu? Nemůžu.

Protože to jsou kraťasy, které dostala od mojí mámy. Protože prý Nelu neumím ani pořádně oblíknout. Poslouchám to teď každé ráno, den co den, po celou tu dobu, co teď u mámy na nějaký čas jsme. Že Nela vypadá jako trhan. Že je to ostuda. A mě to vždycky hned po ránu vytočí. Proto jí tyhle kraťasy máma koupila. Ať má konečně „něco hezkého“ na sebe. 

Jenže Nele se ty kraťasy nelíbí. Sakra. Já ale fakt nejsem zvědavá na další kritiku svojí mámy jen co vylezeme z pokoje. Takže si ty kraťasy oblečeš moje drahá dcero. 

Navíc za poslední 2 týdny je to asi desátá věc, se kterou máš problém. Já ti pořád jen ustupuju a evidentně to k ničemu nevede. Takže teď neustoupím. Oblečeš si je a šmitec. 

„Jdu dolů a máš 5 minut, aby sis to oblíkla a přišla, jinak jedu bez tebe,“ houknu na Nelu vztekle. 

Čekám dole a Nela nikde. Cítím, jak mi nabíhá vztek. A tak jdu zpátky nahoru a rozhoduju se, že jí to nechám vypít do dna. Když nebude po mém, tak ať si to vypije až do konce. 

„Hele tak já tě kašlu. Zdržuješ to tady a já tady nejsem žádný tvůj poskok, abych čekala, až se milostpaní laskavě oblíkne. Víš co, já už nikam nejedu. Já mám svojí práce dost. Měla ses převlíknout a přijít dolů, neudělalas to, tak já to kašlu, nikam tě nevezu

Nela spouští nešťastný pláč. Je za pět osm. Protestně sedám k počítači. 

„Tohle na mě nezkoušej. Neposloucháš, prudíš zbytečně kvůli kraťasům, tak teď už si pomož sama. Já tě nikam nevezu. Zajeď si na do školy třeba sama na kole, mě je to jedno.“

O co mi v té situaci jde?  Chci ji vlastně zlomit. Aby si oblékla ty zpropadené kraťasy a uznala „svoji chybu“. Pak se zvednu a zavezu ji. 

Co ale dělá Nela? Utíká s pláčem pryč z pokoje, oblečená po svém. A je ticho. Nedá mi to a za 5 minut se zvedám, abych se podívala, kde je. 

Nela nikde. Doma prázdno. 

„Kde je?“ říkám si.

Najednou mi to trkne. Jdu do garáže. Její kolo je fuč. 

Její nové velké kolo, na kterém se teprve učí jezdit, je dost vysoké, ještě z něj někdy padá

Přilba zůstala doma. Polije mě horko

Mojí Nele je 6. Do školy jí vozím do vedlejší vesnice, je to pár kilometrů. Po hlavní cestě, hlavní tah na město, po ránu obrovský provoz, semafory, kolejové přejezdy, kruháče. A spousta, opravdu spousta aut. 

A moje Nela, která nemá přilbu, má nové velké kolo a v životě ještě nejela na kole po hlavní cestě

Zatmělo se mi před očima

Sedám do auta a v koutku duše doufám, že snad jela zadní cestou, kolem kravína, tam není takový provoz. 

Jedu, jedu, Nela nikde. Dojíždím po pár kilometrech až ke škole, Nela nikde. 

Polilo mě horko. Musela jet po hlavní. A tak to otáčím, vracím se zpátky k domu od školy po hlavní cestě. Polykám na sucho, když vidím tu ranní dopravu, auto za autem. 

Pečlivě se rozhlížím, Nela pořád nikde. Přijíždím až domů. Vběhnu zpátky domů, možná spadla z kola hned v tom prvním prudkém kopci od baráku, možná má rozbitá kolena a vrátila se. 

Nela ani kolo ale nikde. Je 8:20. Začínám panikařit. Rozhoduju se jet do školy ještě jednou, je ještě jedna cesta přímo podél kolejí, možná jela tudy. 

Jedu dál, už jsem zase téměř u školy a najednou ji vidím. Tu malou holčičku z první třídy, co jí přes batoh pomalu není vidět hlava. Jak do toho velkého kopce ke škole tlačí to svoje velké kolo. Bez přilby. Po cestě. Míjí ji auto za autem. 

A to je ten moment. Dýchej Kristino, dýchej. 

Mám na krajíčku. Před výbuchem. Mísí se ve mně neuvěřitelná úleva, že je celá, zároveň ale neuvěřitelný vztek a zlost, že bych ji nejraději roztrhla na 10 částí. 

A tak jen sedím v autě a dýchám, dýchám. Nejsem schopná jiné reakce, pokud nechci, aby ta reakce byla totální emoční exploze. 

Vyjdu z auta a jdu jí naproti. Nic neříkám. Srdce mi buší tak divoce, že Big Ben je v porovnání s tím začínající amatér. Nela mě uvidí a zbledne. Přichází ke mně. 

Nic neříká, vylekaně na mě kouká.

Já se držím zuby nehty, abych nevybuchla. Nevím, jestli jí mám gratulovat za to, jak je odvážná, a že to celé přežila, anebo dát průchod svému vzteku a přerazit ji vejpůl. Dýchám. Jediné, na co se zmůžu, je suché: „kde máš přilbu?“

Nela zbledne ještě víc. 

Chvíli tam tak stojíme, koukáme na sebe, ani jedna nic neřekne

Nela pak prolomí mlčení: „tak já jdu jo?“

„Jo. Jdi,“ odpovím ledově. Na víc se nezmůžu

Sedám zpátky do auta a cítím, jak mě bolí u srdce. 

Nejsem schopná dojet domů, v půlce cesty vybuchnu v takový pláč, že musím zastavit. 

Co to bylo? Co to sakra bylo? A jak mám na to reagovat? Co s tím mám dál dělat, abych zajistila, že se něco takového nebude opakovat? Tohle mě sakra nikdo nikdy neučil. 

Uklidním se, prodýchávám. Přijedu domů. 

Je 8:40 ráno a já jsem úplně vyřízená. Bolí mě u srdce, strašně mě bolí u srdce. 

Tohle se už se nikdy nesmí stát. Ale jak to udělat, aby se to nikdy nestalo? 

Prodýchávám. Uzemňuju. A přemýšlím, co s tím dál. Takhle fyzicky zle mi nebylo už několik let. Co to sakra je? 

Tak jo, asi jí musím rázně vymezit hranice. Takové odmlouvání ráno, které vyústí v takové drama, to je nemyslitelné. Tohle si příště nemůže dovolit. 

Přemýšlím dál. Moc dobře ze své práce vím, že každá situace, která se nám stane, nás něco učí, něco nám ukazuje

Tak co mi to ukazuje tady? Mám své dceři jasně vymezit hranice. Jo, to bude ono. 

A tak se na chvíli uklidňuju. Ten bodavý pocit u srdce ale nemizí. 

Sakra, co to je? O čem to tady celé je? Vždyť už jsem na to přece přišla, už jsem to rozlouskla. Mám si umět hlídat hranice a pevně je svojí dceři nastavit.

Nebo..? Furt je mi mizerně.

Sakra. Proč se mi děje zrovna tohle? A zrovna teď? Copak nestačilo, že jsem se včera pohádala s mámou? Zase se jí nelíbilo, že věci dělám jinak, a na truc mi proto odmítla pomoct tam, kde to předtím slíbila. Jo, to je celá ona, moje máma. Když není po jejím, snaží se mě takhle vydírat

Ale já už ji dávno prohlédla, a vím, že na ni nemůžu spoléhat, že si všechno musím udělat sama, po svém. Protože jejího uznání toho, že si věci můžu dělat po svém, nebo snad omluvy za to, že to přepískla, toho se nikdy nedočkám. Ona takhle čeká, že mě dotlačí k tomu, abych to nakonec udělala po jejím. Na to jí kašlu, vždycky to zabolí, ale vím, že holt si to všechno pak musím udělat sama, bez ní. Můžu spoléhat a věřit jen sobě

A teď k tomu ještě ta Nela, uff to mám teda nálož. Místo, aby mě poslechla a ustoupila, tak ona si vezme kolo a udělá si to po svém…

Najednou se mi zatmělo před očima.

Moment, moment, počkejte, vraťte ten film ještě o kousek zpátky!

Nela neustoupila, nezlomila jsem jí, nedonutila jsem jí svým rozhodnutím ustoupit. Udělala si to raději po svém

Rozbušilo se mi srdce. 

Vždyť to je ono! Ona je přesně jako já! Vždyť čím víc mě máma chtěla přitlačit do rohu, čím víc mě chtěla „usměrnit a dát mi pevné hranice“, ať ty věci jsou tak, jak chtěla ona, tím míň to na mě fungovalo

O to víc jsem si to dělala po svém…

… a o to víc jsem se jí vzdalovala

O to víc o mě přicházela jako o parťáka, jako o kamarádku, jako o někoho, kdo je jí otevřený a věří jí

A o to víc se ze mě stávala jenom formálně „dcera“, která se před ní uzavírala, nevěřila jí a citově se jí vzdalovala víc a víc.

Po obličeji se mi začaly kutálet obří slzy. Slzy hlubokého aha momentu.

Najednou jsem to pochopila. Najednou jsem věděla, o čem tahle situace je.  A jak mám reagovat. 

Že mám dvě možnosti:

  • reagovat tak, jak mě napadlo jako první. Rázně se vymezit, udělat odpoledne Neli kravál, nastavit jasně hranice. A tím nevědomě pokračovat v tom, jak se ke mně chovala moje máma. Tím proto nevědomě způsobit, že se mi Nela začne vzdalovat. A že o ni přijdu jako o dceru, která mi věří. 
  • Anebo tady mám druhou možnost. Tu, po které jsem zoufale toužila celý život já. Aby za mnou máma přišla, objala mě. Řekla, že mě má ráda. Řekla, že jí to celé mrzí. A uznala, že si můžu ty věci dělat po svém. Jakkoli „nevýchovné“ to bylo. Že mě má i přesto ráda. A já bych měla možnost vidět a zažít, že jenom proto, že to chci jinak než ona, se na mě nevykašle

Ještě teď, když to píšu, mám slzy v očích. Tak velké uvědomění a tak velká transformace to pro mě byla. 

Tak velký dar v té situaci pro mě byl. 

Woooow. 

Jak to celé dopadlo? 

Odpoledne jsem Nelu vyzvedla z družiny a posadila se k ní dozadu do auta. Nela se na mě trochu váhavě, trochu vylekaně koukala.

Já si ji přitáhla k sobě, objala ji a řekla, jak mě to celé mrzí. Jak jsem se o ni hrozně bála. Jak moc jí mám ráda. A jak je mi líto, že jsem na ni ráno kvůli těm kraťasům tak hloupě vyjela. A že ty kraťasy nosit nemusí, jestli nechce.

Nela se taky rozplakala a objímala mě, celou vší silou mě objímala. Říkala, jak jí to taky celé mrzí. A že mě má moc ráda. 

A já věděla, že jsem o ni nepřišla

Ale to jen díky tomu, že jsem celou tu situaci pochopila.

Že jsem ji nezazdila tím, že „Nela je rozmazlený fracek“. 

Že jsem věděla, že tady jde o něco víc. A že to musím pochopit, najít a objevit. A že to bude něco velkého

Protože čím bolavější situace se nám dějí, tím větší transformaci nabízí. A tím větší dárek se v nich skrývá. 

Musíme být ale připraveni ten dárek hledat a najít. 

A pokud se nám to podaří, jsou to přesně ty okamžiky, které pak zásadně mění naše životy

Proto drazí, hledejte v nepříjemných situacích ty dárky. Neodbývejte je obecnými frázemi. Neberte si z nich jen to, co se nabízí na první dobrou. Hledejte hlouběji. 

Protože tam se pak skrývá ten opravdový poklad. 

Howg.

PS: Naučte se hledat dárky v tom, co přichází. Stojí to vážně za to. https://kristinaskrabalova.cz/lifecoaching/

PS.2: Velké díky patří jedné mojí blízké duši, která mi s celou touhle náloží pomohla, když jsem jí ráno bulila na rameno. Děkuju.

Kristina Škrabalová
Jsem life coach, bývalá právnička a himálajská horolezkyně, která ví, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka knihy Příběhy životních patálii Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů