Kdo si nevěří, nesmí do lesa aneb proč je tak moc důležité věřit ve svůj úspěch

Nejtěžší je začít.

Tohle platí vždy a u všeho. A je jedno, jestli začínáte s hubnutím, s rozjezdem vlastního podnikání, s přípravami na Vánoce nebo se psaním článku tak, jako právě teď momentálně já, která už druhou půlhodinu koukám do obrazovky na prázdný soubor ve wordu, abych k první větě přihodila druhou a konečně tenhle článek nakopla.

Jsem však chytrá holka, a proto jsem z těch vět udělala jedno dlouhé krkolomné souvětí (to mi vážně jde) a hurá, první odstavec máme na světě!

Takže to vezmu na přímo, jelikož já na ty úvody vážně moc nejsem, a jdeme rovnou k věci.

Navštívil mě před pár dny jeden mimořádný kamarád ze Spojeného království (ano, myslím tím Velkou Británii, ale píšu to takhle, protože on si na politickou korektnost zvlášť potrpí, že jo Robe?:)

Mimořádný proto, že mě málokdo vytočil tolikrát jako on, a zároveň k málokomu cítím tak zvláštní a silné pouto.

Rob je chlapík, který ví, co chce. Který ví, že na to má. A který se nebojí si o to říct.

A v tom je podstata hry. Když jsem takhle během naší společné večeře přežvýkávala padesátou osmou domácí hranolku a zajídala jí čtyřicátou šestou vidličkou salátu (vážně, mazec, příště jdu na večeři už zásadně jen s nevegetariánem), došlo mi, že tohle jsou vlastně tři základní komponenty jakéhokoliv úspěchu.

Nic víc, nic míň.

Uvědomila jsem si, že Rob, jakkoli mě svým projevem nebo jednáním někdy dost štve, je vlastně zosobněním základní koučovací rovnice úspěchu:

jasně stanovený cíl + zdravé sebevědomí a víra ve vlastní schopnosti + odvaha říct to světu a ukázat mu, co umím = úspěch

nebo chcete-li (pro milovníky jednoduchosti):

cíl + mistrovství + akce = úspěch.

Tento Rob totiž nehledě na to, že mezi typické krasavce typu Leonarda DiCapria opravdu nepatří (a to pomíjím fakt, že jeho rodný list archeologové už raději dávno zase zakopali), dostane vždy tu nejkrásnější a nejšťavnatější holku v místnosti. Tenhle ten Rob dokáže ve svém byznysu vygenerovat přesně takový obrat, jaký si naplánuje. A tenhle ten Rob může na první pohled působit jako neuvěřitelný domýšlivec, při bližším zkoumání však z toho vyplyne jedno: tohle není domýšlivost ani arogance, tohle je zdravé sebevědomí a víra v sebe.

Vyptávala jsem se Roba na všechny jeho zkušenosti a úskalí v podnikání a pokaždé mi z jeho odpovědi vyplynulo jediné: vím, že na to mám. Věřím svým schopnostem a vím, že dělám maximum. A jestli mi zrovna něco nefunguje, tak je to pro mě akorát znamení toho, že tahle taktika se pro tuto situaci nehodí a musím zkusit jinou. Toť vše.

Žádné sebeobviňování, sebemrskačství, propadání panice, házení flinty do žita, naříkání na nespravedlnost vesmíru nebo vzlykání nad vlastní křivdou. Nic z toho.

Protože jestli Robovi něco nejde, tak ví, že to nevypovídá nic o jeho vlastní hodnotě nebo schopnostech. Že to nevypovídá nic o kvalitě jeho nabídky. Že je to jenom znamení toho, že cesta zřejmě povede jinudy.

Tenhle ten člověk je prostě úspěšný, a to díky tomu, že ve svůj úspěch věří. Že věří ve svoje vlastní kvality. Že jednoduše věří sám sobě a své vizi o úspěšné verzi samého sebe.

Poslouchám ho, když mi vykládá o svých nedávných cestách a návštěvách svých známých křížem krážem Evropou a vnímám jeho upřímné překvapení nad tím, jak je možné, že tolik jeho úžasných a skvělých kamarádů se topí v problémech a dluzích navzdory tomu, že mají nejrůznější schopnosti, talenty a dovednosti. Slyším jeho neskrývaný údiv nad tím, jak je možné, že přestože on tyto lidi vnímá jako mimořádně schopné a nadějné, oni žijí své životy hluboko pod hranicí svých možností.

Klapka, střih, změna scény.

Vybíhám ráno z horské chaty pod Chlebom položené kousek pod hřebenem Malé Fatry a když tak za ranního svitu šourám nohu před nohu na strmém úbočí pod vrcholem Chlebu a rekapituluju myšlenky posledních dní, problýskne mi najednou hlavou jeden silný AHA moment.

Už to mám! Už vím, čím to je, že ti Robovi kamarádi shořeli v propadlišti dějin nehledě na to, že dle jeho slov měli na to dokázat velké věci. Nehledě na to, že Rob v nich viděl velký potenciál.

Protože problém je v tom, že ten potenciál v sobě neviděli ONI SAMI.

Nabírám čím dál větší rychlost, tohle prozření mě nabíjí víc než třetí snickers, a po strmém kamenitém traverzu najednou div neskáču jak horská koza. Nabitá osvícením jasnějším než jasnost sama dobíhám na vrchol a v hlavě mi jako na výherním automatu bliká jediné: oni sami neviděli svůj potenciál!

Najednou mi to všechno dochází. Přehrávám si v hlavě všechny ty scénáře svých minulých neúspěchů. Všechny ty scény selhání a obav. Příběhy všech těch lidí, kteří „neuspěli“. Všechny ty tisíckrát stydlivě sklopené oči a tisíckrát vyřknutou větu: ale to ne, zas mě tolik nechval. Anebo: ale neblázni, vždyť na tohle já vůbec nemám. Případně: ale nepřeháněj, to nic není.

A uvědomuju si jednu věc. Všechny ty scény a příběhy mají jedno společné: naše nejčastější reakce na to, pokud nás někdo někdy chválil nebo obdivoval, byla, že jsme jeho obdiv sami podhodnotili a svůj vlastní potenciál shodili. Takže jsme to vlastně byli my sami, kdo nás potopil. Sami jsme si pod maskou falešné skromnosti podřezali větev našich schopností a úspěchů. Sami jsme už předem bojkotovali možnost ukázat světu, co v nás opravdu je.

Zajímalo by mě jedno. Máte kolem sebe lidi, u kterých si říkáte, jak je možné, že to dotáhli až tak daleko, když vlastně nic pořádně neumí? A naopak takové, u kterých si říkáte, jaká je škoda, že se nikdy neprosadili, přestože jsou to tak schopní a chytří lidé?

Jasně že ano. Protože tyto příklady potkáváme všichni každý den. Ať už v soukromém životě, na obrazovkách nebo billboardech.

Bingo! Taky už chápete, v čem je zakopán pes?

Jde totiž o to, že člověk může být jakkoli nadaný a schopný, ale jestli tuto svou kvalitu neuvidí on sám v sobě, jestli on sám neuvěří tomu, že toto nebo tamto dokáže a že na to má, tak svou šanci nikdy nepromění. Nikdy neuspěje.

Na rozdíl od toho ten, kdo je přesvědčen o svých vlastních kvalitách a schopnostech, nehledě na to, že v reálu tyto nemusí být nijak převratné, dokáže opravdu velké věci. A dosáhne velkých úspěchů. Proč? Protože ten úspěch byl schopný sám v sobě uvidět. Protože uvěřil, že na to má.

A proto nestačí jen to, aby náš potenciál viděli ostatní. Aby se našimi schopnosti nadchnul nějaký hudební producent, vrchní CEO nebo naše babička. Protože pokud svůj potenciál neuvidíme i my samotní, tak možná natočíme jedno album, zvládneme jeden projekt nebo namalujeme jeden hezký obrázek. Ale tím to skončí. Žádný větší a trvalý úspěch se nedostaví. Ani nemůže. Protože my sami mu zavíráme dveře. My sami uvnitř nevěříme, že by to bylo možné. A tak za nějakou dobu po nás neštěkne ani pes. Nehledě na to, jak schopní nebo talentovaní jsme.

Protože skutečný úspěch přichází zevnitř. Z našeho vnitřního přesvědčení, že máme co nabídnout.

Proto Freddie Mercury dokázal ohromovat davy, přestože první dva roky jeho kariéry s ním a jeho kapelou nechtěl žádný producent natočit album. Proto Donald Trump dokázal vyhrát prezidentské volby, přestože ho polovina národa nenávidí. A proto Rob dostane každou holku, na kterou pomyslí, přestože má kukuč jak okurka (a není to způsobeno tím, že jako ultravegetarián jí okurky snad i ke kávě).

Protože tihle chlapíci, stejně jako spousta dalších jim podobných, si prostě věří. A protože jejich vlastní jistota v sebe samotné je mnohem silnější než pochybnosti všech ostatních.

Vezměte třeba takový maraton. Zajděte na vyhlašování jakéhokoliv městského maratónu u vás v okolí. Téměř vždy tam bude kategorie 70+. To znamená, že téměř vždy se najde pár věchýtkovatých dědečků nebo babiček, kteří uběhnou 42 kilometrů v kuse. Přestože jejich tělesná konzistence vypadá, že se snad každou chvíli rozpadnou. Oni ale zvládnou uběhnout tuhle neuvěřitelnou trať.

A oproti tomu stojí spousta mladých a zdravých lidí, kteří mají všechny predispozice pro to, aby takový závod uběhli. Někteří to dokonce s dostatečným předstihem i trénují. Na závod se ale nakonec nepřihlásí. Nezvládnou to. Neuspějí.

Jak je to možné? Protože si nevěří. Protože nevěří tomu, že by se jim to mohlo povést. Že by to mohli dokázat. Na rozdíl od těch bělovousých stařečků, kteří na to fyzicky vlastně ani nemají, ale zvládnou to. Protože si prostě věří.

A přesně takhle to funguje úplně ve všem.

Proto si pojďme věřit. Upřímně, hluboce a opravdově.

Thank you Rob.

Howg.

 

Kristina Škrabalová
Jsem expert na životní kotrmelce a vím, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka e-booku 3+1 životní zvraty, které mi obrátily život vzhůru nohama, Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.