Jak „daleko“ to jako společnost chceme dotáhnout?

Včerejší drobná událost mě dneska od rána nutí k filozofování nad tím, kam jsme to jako západní rovnoprávná, demokratická, genderově korektní, svobodná a „hlavně-nikoho-nediskriminující“ dokonalá společnost dotáhli.

Byla jsem s Nelou nakupovat a u bočního vchodu do obchoďáku je veliké parkoviště, kde málokdy projede nějaké auto, takže ideální běhací a hrací plocha pro tříletého rošťáka. Dostala jsem od Nely jasné pokyny: „mami ty tady čekej, já poběžím a až tě zavolám, tak poběžíš za mnou, jo?“

Jasně, to zní celkem pochopitelně, to bych mohla zvládnout.:) Ještě jsem si s Nelou ujasnila, že kdyby přeci jen náhodou k parkovišti přijíždělo nějaké auto, tak hra končí a já běžím za ní. Takže takhle stojím na okraji parkoviště a koukám na Nelu, jak bláznivě a s nadšením utíká. A když už přeběhla skoro celé parkoviště, vidím, jak míjí tři mladé kluky, kteří stáli opodál. Jeden z nich se otočí jejím směrem a říká: „kde máš maminku holčičko? Tady bys sama takhle neměla běhat.“ Chlapec pomalu vyjde jejím směrem a kouká kolem, evidentně hledajíc nějakou tu maminku. Já mezitím pomalu docházím k nim, a když si mě klučina všimne, začne se mi intenzivně a kajícně omlouvat.

„Nezlobte se paní, já jsem vás neviděl, já nevěděl, jestli tady malá není sama, já jen chtěl pomoct, nezlobte se, opravdu se nezlobte.“

„Však samozřejmě, to je úplně v pořádku, vždyť se nemáte vůbec za co omlouvat, nic se neděje. Vždyť jste zareagoval úplně správně.“

Chlapec přede mnou ještě několik dalších vteřin poklonkoval a kál se, a když uviděl, že opravdu z toho nedělám žádné drama a nic mu nemám za zlé, rozloučil se a vrátil se ke svému „gangu“. Já pak doběhla Nelu, vzala ji za ruku a šly jsme spokojeně dál.

Tenhle minipříběh mi však utkvěl v hlavě a večer nastartoval rozsáhlé filozofické přemítání o tom, kam ta naše společnost vlastně směřuje.

Že by opravdu směrem dolů k vylučovacímu traktu, jak spousta lidí tvrdí?

Jak je možné, že mladý kluk, který v prvním okamžiku zareaguje intuitivně naprosto správně (vidí samotné dítě, jak běží po parkovišti, situaci vyhodnotí jako potenciálně nebezpečnou a tak hledá chybějící doprovod, případně je připraven sám zasáhnout, dítě chytit a zavést někam, kde by jej rodiče mohli najít) cítí potřebu se hned v druhé minutě omluvit za to, že vůbec vyvinul nějakou aktivitu a že se do věci vložil? Případně má potřebu vysvětlovat a zdůvodňovat, že to myslel dobře a že určitě nechtěl udělat nic zlého…?

Kam jsme to dopracovali, že přirozeně správná reakce je nahlížená skrze prsty jako „podezřelá“? Že jsme tak moc ulehli tíze všech těch absurdních nařčení z diskriminace, nerovnoprávnosti, narušování osobní svobody, nerovnému přístupu ke všemu a všem, až jsme svůj vlastní zdravý rozum a smysl pro správnou věc vyexpedovali daleko na Mars a nechali se zcela pohltit tím nesmyslným přístupem „čím míň uděláš, tím míň narušíš něčí práva“..?

A jaká vlastně práva? Práva na svatou hrušku? Nedivila bych se, kdyby se hrušky cítily utlačované vzhledem k tomu, že v každém supráči jsou zastoupeny jen jedním druhem, kdežto jablek je tam mnohdy čtyři nebo více odrůd. A kdyby se toho chytili nějací mocichtiví politici a právníci, kteří by na nebohých jablkách vysoudili miliony a jako vyvrcholení jejich záslužné dlouholeté práce by pak za pár desítek let vyšlo nějaké evropské nařízení, které by plošně zakázalo pěstování čtyř z pěti druhů jablek, protože jak by k tomu nebohé hrušky přišly..?

Vše v souladu s hodnotami svobodné západní demokratické společnosti.

A kluk, který by za ty tři desítky let náhodou někde veřejně projevil zájem o to, vzít si jiný než státem a Evropou podporovaný druh jablka, by se za svůj úmysl pak omlouval a vysvětloval, že to tak nemyslel… Tak, jako ten kluk ze včerejška, který neváhal a aktivoval, protože to na první pohled vypadalo, že se může jednat o samotné ztracené dítě. Nicméně posléze si uvědomil, že by to mohlo vypadat taky jako pokus o únos, obtěžování, harassment, výtržnictví, stalking a já nevím, co ještě. Tak cítil potřebu se za své jednání náležitě omluvit. Omluvit se za svůj zdravý přirozený pud aktivovat a pomáhat.
Kam jsme to dopracovali? Kam se poděl ten zdravý rozum? V jakých „hodnotách“, pokřivených sociálních vzorcích a společenské paranoii současná mladá generace vyrůstá?

Je to celé stejná pitomost, jako když američtí výrobci jednorázových kelímku na kávu museli začít kelímky přikrašlovat nápisem „pozor horké“ od doby, co si jedna bystrá dáma horkou kávou pusu spálila. Místo abychom se postavili evidentní blbosti a hájili své původní zdravé intuitivní jednání, necháme se zmasírovat dobře propracovanou politickou propagandou a vzdalujeme se čím dál více od původních správných společenských vzorců.

Vše pro dobro tolerantní, nerozlišující a výsostně spravedlivé společnosti.

Já jen doufám, že kluci jako ten ze včerejška jednoho dne nadobro nezmizí. Že bude víc takových, kteří jim budou říkat, že jednají správně a nemusí se za nic omlouvat. A víc těch, co se postaví za svoje původní „normální“ sociální fungování a zdravý rozum.

Howg.

Kristina Škrabalová
Jsem expert na životní kotrmelce a vím, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka e-booku 3+1 životní zvraty, které mi obrátily život vzhůru nohama, Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.