Rodičovství, díky za to, že jsi!

Tři, dva, jedna, jedeeeem. V okamžiku, kdy se člověk stává rodičem, nastartuje se jízda, která se následujících pár let, někdy i desítky let, nezastaví (pomíjím teď situace, kdy se rodič z toho nebo onoho důvodu rozhodne, že ze své rodičovské role vystoupí).

To, že je to spanilá jízda jako na housenkové dráze někdy na vrcholu blaha a jindy prudce hlavou dolů, na tom se asi všichni shodneme a o tom není třeba psát rozsáhlé vědecké traktáty.

To, že je to často nekompromisní test našich vlastních schopností a dovedností, o tom taky žádná. Že je to neustálý trénink naší trpělivosti, výdrže a odhodlání, to je taky nad slunce jasné.

A to, že nás učí neustále posouvat hranice našeho optimismu, nadhledu, laskavosti a ohleduplnosti, je vlastně taková třešnička na dortu, něco jako bonus zdarma.

Takže sakum prdum, když se na to podíváme seshora i zezdola, není lepší cesta k osobnímu rozvoji, než skrze rodičovství, které nám od onoho historického okamžiku X, kdy se naše dítě poprvé nadechne, každý den, každou hodinu a někdy i každou minutu nakládá další a další příležitost, jak zamakat na tom, abychom byli lepší verzi sami sebe. Tím lepším já, které je trpělivé, milující, chápající, ale zároveň rozhodné, znající zdravé limity, respektující a respektováno, aby se tím pádem stalo tím správně inspirujícím a motivujícím rodičem, který své dítě vede tím správným směrem.

Uff, celkem mazec co? Jen když jsem si to teď po sobě přečetla, připomnělo mi to popis nějakého superhrdiny ze superlevelu hry na život (nebo o život?:)

Chápu, že někomu se při tomto uvědomění můžou podlomit kolena a zamotat hlava, ale nepropadejme panice, o to tady teď nejde. Chci tím spíš poukázat na to, jak moc se dá tahle nekompromisní výzva použít k tomu, abychom pochopili, jak fungujeme my samotní, kdo vůbec jsme a jakým směrem vlastně jdeme.

A to je velké.

Kam tím mířím? Chci se s vámi podělit o jedno obrovské rodičovské uvědomění, skoro až prozření, kterého se mi dostalo teď během víkendu. Uvědomění o tom, jak moc jsou naše děti našim zrcadlem. Jak moc přirozeně odrážejí to, jací jsme my sami. A jak moc bezvýznamné je chtít po nich, aby se změnili, resp. aby některé věci nedělaly, když je ve skutečnosti děláme my sami.

Asi se shodneme na tom, že na běžné „uživatelské“ rodičovské úrovni všichni víme a známe, že poučka „nemluv sprostě vole“ není tím nejefektivnějším prostředkem, jak motivovat puberťáky k tomu, aby nemluvili sprostě… Ale jak je to na těch hlubších úrovních fungování a chování?

Moje malá dcerka měla minulý týden ve školce karneval. Velká sláva, už víc jak dva týdny se nemluvilo o ničem jiném. Já půjdu za princeznu! Anebo raději ne, možná spíš za Popelku… ale k tomu nemám střevíčky… tak co třeba motýlek… nebo Karkulka? Hlavně všechno nachystat, sladit korálky se sponečkami, nezapomenout stužku do vlasů… a paráda, může se jít na bál!

Tak jsme tam dorazili. A bylo to něco. Rej malých policajtů, myslivců, spidermanů, čarodějnic, berušek i víl, no a samozřejmě široké portfolio princezen všeho druhu. Děti běhaly, vířily v davu, kovbojové stříleli hlava nehlava a karneval proudil na plno. V jednom okamžiku přišel na scénu hlavní bod programu, barevný klaun Hugo, který měl pro děti připravené hry a společné tanečky. Všechny děti se k němu seběhly, nadšeně následovaly tanečky, které jim klaun předcvičoval, a se smíchem opakovaly opičky, které jim ukazoval.

Všechny děti, až na jedno. Až na moji malou Nelu. Ta jej chvíli zdáli pozorovala, načež s výrazem „pfff, tohle já dělat nebudu“, se otočila na patě a šla ze sálu pryč. Běžela jsem za ní, abych zjistila, co se děje, případně jí domluvila, ať se do sálu se mnou vrátí. Vždyť přece je to taková zábava, vždyť se tančí, to ona ráda, vždyť tam tančí i všichni její kamarádi a všichni se u toho skvěle baví.

Ne, moje malá dcera byla neústupná, žádnou hromadně řízenou šaškárnu dělat nebude a podle žádného klauna nic předcvičovat nechce. Ona prostě nepůjde s davem, takže končíme, jdeme domů. Nechtěla jsem ji na sílu lámat, takže jsme se opravdu přezuly a šly domů. Já pak celý večer přemýšlela, jaká je to škoda, že moje dcera je taková „zagorka“, že vždycky musí být takový „extravuřt“, že není úplně týmový hráč, že si všechno chce udělat vždycky po svém a sama… a že takhle nikdy moc nezapadne do skupiny a nenajde si moc kamarádů… že jaká je to škoda a jak mě to vlastně na ní štve.

Viděla jsem samu sebe ve svých -nácti, jak jsem taky taková byla, jak moc mi to komplikovalo život, a jak moc je tahle vlastnost na houby. A snažila jsem se jí to vysvětlit z pozice té, která už si tím prošla, už to má za sebou, už pochopila, že tohle chování je cesta do pekel, a která už taková dávno není

Tahle moje snaha se samozřejmě setkala s totálním nepochopením a mě nezbylo než pokrčit rameny a divit se, odkud to ale ta holka má, když přece já se takhle už dávno nechovám…

No a pár dnů na to se to stalo opět, ovšem nyní v úplně jiném prostředí a v úplně jiném osazenstvu. Byla jsem na víkendové akci, obklopena skvělými lidmi na skvělém místě plném skvělé společné zábavy. Já, která se tak ráda druží s ostatními, tak ráda se potkává s lidmi a podniká společné věci… najednou jsem se však přistihla, že mimo vymezené „společné“ aktivity jsem nebyla schopná ani jednou jít s ostatními společně na jídlo, na společnou procházku či na společné pivo. Vždycky jsem si tam musela udělat něco „svého“. Ať už jít běhat právě v době, kdy šli ostatní na oběd, ať už jít prolézat skály zrovna v okamžiku, když ostatní šli spolu na procházku, nebo dát si sprchu, když ostatní společně snídali…

A tak když jsem přežvýkávala maso poté, co jsem dorazila sama na pozdní oběd v okamžiku, kdy ostatní měli už po jídle a zvedali se od stolů, udeřilo to na mě jako blesk doprostřed širého pole. Vždyť já dělám úplně to samé, co dělá moje dcera!

Vždyť já se taky nedokážu přizpůsobit většině a mimo předem vymezené společné aktivity nedokážu věci dělat tak, jak to dělají jiní… třeba jít na oběd tak, jak jdou ostatní, či dát si společně kafe tedy, když si ho dávají ostatní…. Vždyť já jsem v tomhle ohledu vlastně taky maximální extravuřt… i když si o sobě už dávno myslím, že nejsem, a i když už to dávno nedělám tak okatě. Ale tam někde uvnitř, někde hluboko ve mně pořád dřímá ta tendence nedělat věci tak, jak je dělají ostatní

Skoro mi vypadla brambora z pusy. Ha, odhalila jsem se!

Zůstala jsem tam sedět celá zkoprnělá. Takže přeci jen je to tak. Přeci jen cokoli, co moje Nela dělá, je odrazem toho, co dělám já sama. Jakkoli si můžu myslet, že se mnou to nemá nic společného, že ode mě to nemá, že tohle musela nachytat od babičky, tetičky nebo od kamarádek ve školce.

Jakkoli můžu být přesvědčená o tom, že u mě tohle nemohla vidět a ode mě tohle určitě nezná. Protože já taková nejsem a já se takhle nechovám…

Takže vida ho, chovám, i když to není tak jednoznačné, zjevné a viditelné. Ale tam hlouběji, na úrovni mých návyků a tendencí to tam někde opravdu pořád je.

Proběhl mi mráz po zádech. Uvědomila jsem si totiž, jak hluboko tohle může jít. A že to není jen o těch zjevných věcech, které je vidět nebo slyšet na povrchu… ale že naše děti mají schopnost nám zrcadlit i naše nejhlubší skryté tendence… páni! A to je teda něco.

Nedokážu si totiž jinak vysvětlit, jak je možné, že moje dcera se chová stejně jako já, aniž by mě kdy viděla se takhle chovat?
Ještě před tímto víkendem bych trvala na tom, že ode mě to mít nemůže, protože já se takhle opravdu nechovám… a ono to je i pravda, na vnější úrovni se opravdu takhle nechovám… ale tento víkend jsem si uvědomila, že na té vnitřní, skryté úrovni, tuhle tendenci pořád mám… tu tendenci nedělat věci tak, jak je dělají ostatní… a byť se to navenek neprojevuje tak, že bych odcházela uprostřed společných aktivit a hrála „zagorku“ tím , že just nebudu tančit tehdy, když tančí všichni, někde hluboko ve mně to tam pořád je…

A moje dítě mi to zrcadlí… je schopno mi ukázat moje hluboké návykové tendence, byť jsou tak hluboko, že je nevidím ani já… A byť je nevidí ani ono samo… na podvědomé úrovni je ale schopno kopírovat, co tam v podvědomí mám já… no tě pic! Tak tohle je síla.

Takže kdo já vlastně jsem?

Jsem přesně to, co mi ukazuje moje dítě. Jsem přesně taková, jaké je moje malé dítě. Protože ono mi přesně zrcadlí to, kdo jsem ve skutečnosti já. A jaké návyky a tendence chování mám, byť v některých případech jsou tak skryté, že si jejich existenci neuvědomuju ani já sama.

 

A tak jsem před svým dítětem musela opět smeknout. Před tím, jak velký učitel to pro mě je. Předtím, jak moc mě učí o mě samotné. Jak díky ní můžu objevit svoje skryté návyky, identifikovat je a vyhodnotit si, nakolik mi v životě slouží (nebo spíš neslouží).

A zároveň jsem musela smeknout před celým institutem rodičovství, které mi opět dokázalo, že je tím nejsilnějším prostředkem k poznání samého sebe. A díky tomu i tím nejrychlejším možným nástrojem k posunu vpřed.

Howg.

Kristina Škrabalová
Jsem expert na životní kotrmelce a vím, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka e-booku 3+1 životní zvraty, které mi obrátily život vzhůru nohama, Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.