Takhle se přece nesmíš chovat!

Právě jsem se vrátila ze Španělska. Jela jsem pozdravit své dobré kamarády, pozdravit místo, kde jsem před nedávnem žila, z plných plic se nadechnout a všemi částmi svého těla zase procítit tu jedinečnou energii toho prostoru tam…znáte to, prostě když jedete na místo, kde se opravdu cítíte dobře.

Moc jsem se těšila, až si při pohledu na moře zase jednou připomenu, jak je život krásný, jak pomíjivé jsou všechny strasti a jak moc stojí za to žít. Až ráno po probuzení pohlédnu z okna a znovu si uvědomím, jak je úžasné, že opět vyšlo slunce a září… tak jasně a silně září. A až si při dobrém španělském vínu povykládám se všemi lidmi, které mám ráda, a povíme si, co je v našich životech nového.

A ze všech těch povídání o tom, jakými fázemi života si zrovna kdo prochází, jak se komu podařilo to a pokazilo tamto, mi v hlavě zůstala jedna myšlenka, na kterou jsem během těch rozhovorů narazila.

Vnitřní zranění, která nás nepouští dál

Nevím, jestli také patříte k těm, kteří v dospělosti po několika životních bouřích zjistili, že v sobě mají tolik vnitřních překážek a bloků, až to není hezké. A bez ohledu na to, jak moc nás naši rodiče milovali a dělali věci nejlíp, jak to uměli, určité nezdravé vzorce vnímání sebe sama i svého okolí v nás zakořenili tak hluboko a důmyslně, že se jich pak mnohdy musíme dlouho a usilovně zbavovat na potítku u terapeuta. Já mezi takové „šťastlivce“ patřím a dnes a denně v sobě objevuju další a další emoční vzorce, které mě brzdí na cestě za štěstím.

A právě jeden takový mi zabrnkal na strunu poté, co jsem si povídala s ženou, která pro mě doposud byla vždycky zosobněním radosti a bezstarostnosti. Až do okamžiku, než mi řekla, jak intenzivně a dlouhodobě bojuje s pocitem nepřijetí, který do ní zasadil její otec svou tvrdou výchovou. Svými požadavky, aby byla taková či maková, aby zvládala to nebo tamto nebo se chovala tak či onak. A pokaždé, když toto očekávání nesplnila, bylo jí řečeno, že takhle to ale nejde a nepůjde. Že si nemůže dovolit být taková, jaká by ona sama chtěla. Že nemůže jednat podle toho, jak to cítí. Že prostě takhle se chovat nesmí.

Že musí být tvrdá. Že musí všechno zvládat. Že si jednoduše nemůže dovolit klopýtnout… Její otec byl holt „tvrdý chlap“. Tenhle tvrdý přístup k životu se mu osvědčil a předával ho takhle i svým dětem. Neuvědomil si však, jak moc jim může ublížit. Jak moc tahle vnucovaná tvrdost může uškodit malé holčičce, ze které by jednou měla být zdravá sebevědomá žena.

Ale bohužel nebude. Minimálně ne do doby, než si tahle žena uvědomí, jak moc vnitřně trpí na následky toho, že se už od mala cítí jako nepřijatá. Nepřijatá se svými náladami, se svými myšlenkami a svými nápady. A jak moc je naopak ovládaná strachem z toho, že opět zklame. Že to nezvládne. Že se nezachová tak, jak by měla.  Že bude muset dlouho bojovat s předsudkem, že nemůže být SAMA SEBOU. Bojovat s pocitem nepřijetí. Protože takhle se přece chovat nesmí, takhle ji svět nepřijme, nebude mít rád…

Byla jsem hodně překvapená, jak je vůbec možné, že se to oné ženě tak úspěšně daří skrývat.  Protože navenek působí jako chodící reklama na dobrou náladu a bezstarostnost. Zároveň mě to také hodně zabolelo. To když jsem si představila, kolik jejího úsilí za celou touhle hrou musí být. Kolik energie ji musí stát, aby na své okolí působila jako veselá a radostná holka. A jak veliký a bolestný pád pak musí přijít po každé poté, co jí jednou za čas dojde síla “hrát” a ona se propadne do pocitů úzkosti a vnitřních výčitek, protože to “zase nezvládla”…

Protože brečet se nesmí…

Ještě několik dní poté  ve mě tento pocit hnízdil.  Protože mi došlo, že přesně s tímto vzorcem jsem dlouho bojovala i já. A vlastně pořád bojuju. S tím pocitem nepřijetí. Že já si prostě nemůžu dovolit opravdu projevit co cítím, když mi je mizerně. Protože na to se u nás doma nehrálo. U nás se všechno vždy muselo zvládat s přehledem. Anebo alespoň prostě zvládat. Pocity smutku, žalu nebo rozhořčení spojené s něčím, co se nám nepovedlo, se považovaly za selhání. A na neúspěchy se u nás nehrálo.

Dodnes si pamatuju, jak si máma zbrkle utírala slzy, když jsem za ní jednou večer přišla do pokoje, kde se hroutila, protože se jí hroutil osobní život. Jak rychle a pohotově nahodila umělý úsměv ve stylu “vše je fajn, všechno zvládám, neboj”… protože přece brečet se nesmí. Já vím, že to dělala s nejlepším možným úmyslem, aby mě tehdy zbytečně nerozrušila, abych se zbytečně netrápila.

Ale neuvědomila si, jaký nebezpečný návyk ve mě tímto pěstuje. Návyk nepřijímat své pocity spojené s tím, když se nám něco nepovede. Pocity smutku plynoucí z toho, že nás prostě něco mrzí, že nám je něco líto. A z toho plynoucí nepřijetí části své vlastní osobnosti, té části, která “selhala”, protože se kvůli něčemu trápí.  Protože já si nemůžu dovolit se kvůli čemukoliv trápit, já se takhle chovat nesmím.. já musím být silná…

„Hloupost“, která nám ovládá život

Ono to na jednu stranu může vypadat jako taková hloupost. Tato hloupost má však dalekosáhlé následky. Schovává se za ní totiž pocit nepřijetí.

Nepřijme mě okolí, když se zachovám jinak, než mě doma učili. Nepřijme mě partner, když projevím tuto nebo tamtu emoci. Nepřijmu já sebe samotnou….protože jsem zase “selhala”.

Tento pocit je v nás často hluboce schovaný.  Nosíme ho v sobě mnohdy nevědomě a je velmi nebezpečný, protože aniž bychom si to uvědomovali, do značné míry určuje, jak svobodní a spokojení ve svém životě budeme. Protože na tento náš vnitřní “mindrák” z nepřijetí se pak nabaluje náš celý život, vztah s přáteli, partnerem, dětmi. Protože pokud my sami jsme určitou stránku sami sebe nepřijali, tak ji vnitřně potlačujeme, skrýváme, snažíme se ji udupat do země.

A z toho vzniká podvědomý přetlak, pocit zoufalství a hluboké nespokojenosti, který my následně bohužel většinou  úspěšně zrcadlíme na ostatní. Podezíráme je, že nás nemají úplně a opravdově rádi. Obviňujeme je z toho, že nás neberou takové, jací jsme.  Avšak pokud jsme nespokojení sami se sebou, pokud sami sebe nemáme v plném rozsahu rádi, jak můžeme chtít, aby s námi byli spokojení ostatní? Pokud jsme my nepřijali sami sebe, jak můžeme chtít, aby nás přijali ostatní?

„Ty se prostě takhle nesmíš chovat. To jsi tehdy nezvládla. Nezachovala ses správně.“

Návyk hodnotit tímto způsobem naše vlastní chování je silný, u některých z vás možná stejně jako u mě nebo Helgrid budovaný a rozvíjený od dětství…ale víte k čemu jsem po mnoha letech dospěla? Konečně jsem to uviděla. Konečně jsem si to uvědomila. A pochopila jsem, že je to bullshit! Že je to způsob prožívání, který mě po mnoho let brzdil a komplikoval vztahy s celým mým okolím.

Děkuji, stačilo.

A nyní, když jsem stejný vzorec vypozorovala na oné Helgrid, tak jsem se jasně rozhodla: Děkuji, už to nechci. Už stačilo. Já si můžu dovolit projevovat se tak, jak chci a jak cítím. Protože tohle jsem já. Ne moje hrané já, ale moje skutečné já. A je úplně v pořádku prožívat smutek, když se dostaví. A je úplně v pořádku nebýt pokaždé ten neochvějný tvrďák, kterého nic nezlomí. Protože já si to můžu dovolit. Já se můžu mít ráda, přestože mi zrovna není nejlíp. Já se můžu přijmout taková, jaká ve své celistvosti jsem, se všemi úsměvy, ale i se všemi pocity obav nebo bolesti, které se sem tam dostaví. Protože i ty patří k životu. I k tomu mému.

Proto prosím jestli vám to taky “brnká” na strunu, jestli si uvědomujete, že se vás to možná taky týká, tak pojďte z této řeky vystoupit. Vyhoďte tyto věty z vašeho života. Vyhoďte je z vašeho podvědomí a zastavte tak ten neustálý vnitřní monolog sebehodnocení. Napište si je třeba na papír a spalte, nebo si je poukládejte na stůj a zasmějte se z plných plic té hloupé hře, kterou kvůli těmto větám od dětství hrajete. Protože tohle už nepotřebujete. My se totiž můžeme chovat, jak chceme. A můžeme si dovolit něco nezvládat.

Pocit neochvějné vnitřní radosti totiž nepoznáme dřív než se naučíme přijmout sami sebe a naučíme se sami sebe mít rádi. Teprve pak budeme schopni stát pevně na svých nohou a neohroženě budovat stabilní a šťastný svět kolem nás. Teprve pak z nás začne zářit ta opravdová, ryzí radost, která už nezmizí. Do té doby to totiž pořád bude jenom ta „hra“. Hra na radostnou Helgrid nebo na bezstarostnou Kristinu.

Tak vám všem moc přeju, ať se máte rádi. Ať se přijímáte takoví, jací jste. Ve své celistvosti. A ať pak to slunce září jasně a silně i pro vás, bez ohledu na to, jestli je to ze Španělska nebo odjinud. Protože víte co? Ono to pak už vlastně bude úplně jedno. Protože to slunce bude zářit z vás. Navždy.