Jak jsem šla na oběd s islandskou ministryní zahraničí

„Ministryně jo? No to mě podrž! Hele tak jí napiš! To by byla sranda, kdybyste se fakt potkaly!“

Sedíme na letišti, čekáme na odlet do Reykjavíku a já se poprvé tak trochu zamyslím nad tím, kam to vlastně letím.

Island. Nic o té zemi nevím. Vlastně mě nikdy nijak zvlášť nezajímala. Jen vím, že všichni říkají, jak je to tam nádherné. Tak jsem tady a čekám na letadlo, neb plán je, že si do té země bájných krás a nádher udělám výlet.

A teď z dlouhé chvíle poprvé tak trochu přemýšlím o tom, kam to vlastně letím.

Island, Island. Pojí mě s tou zemí něco? Asi vůbec nic.

Ale počkat… Něco přeci jen!

Vzpomínám si, že kdysi dávno během studentských let (ach dávná prehistorie) jsem strávila nějaký čas studiem na univerzitě v Salzburgu. A tehdy jsem sdílela byt s jednou holkou… která byla z Islandu!

Bylo to fajn děvče, zažily jsme spolu celkem dost legrace, studovala práva stejně jako já. Ale brala to mnohem víc vážně. Já celou tu dobu jen jezdila na lyžích nebo horolozila v místních horách. 🙂

Vybavila jsem si její tvář, když se mě jednou odpoledne poté, co jsem se vrátila z nějaké další skialpinistické výpravy, zeptala „but Kristina, do you actually ever go to the classes..?“ (Kristino, chodíš ty vůbec někdy na přednášky?)

Ještě nějaký čas poté jsme spolu byly v kontaktu, ale pak to tak nějak přirozeně vyšumělo, přišla práce, děti, rodina, život, a já na ni a na společný čas v Salzburku úplně zapomněla.

Ale teď, když sedím na letišti a čekám na odlet na Island, jsem si na to všechno vzpomněla. A tak ji zkouším vyhledat. Možná je doma a můžeme spolu zajít na kafe? To by bylo hezké setkání po 13 letech. Nemůžu si ale za Bůh vzpomenout na její jméno, bylo to takové to klasické nezapamatovatelné islandské jméno.

A tak zkouším Facebook a projíždím historii všech svých přátel… A najednou ji mám! Našla jsem ji! Thórdís Kolbrún Reykfjörd Gylfadóttir.

A tak klikám na její profil na Facebooku, abych zjistila, co dělá a kde je jí konec, otvírám to, čtu a vidím…

Ehm, moment moment, cože? To musí být nějaký omyl ne? To jako vážně..?

Čtu černé na bílém na jejím profilu, že je tam napsáno Icelandic Minister of Foreign Affairs!

Thórdís Kolbrún Reykfjörd Gylfadóttir

No to mě teda podrž!

Hned si její jméno googlím a tam mi postupně nabíhají obrázky Thórdís na setkání NATO, na summitu OSN, na setkání s vedením vzdušné obrany Kanady atd. apod.

No těpic. A všude na těch fotkách opravdu ona. Ta veselá tvář, ta holka s vřelým úsměvem a velikými kaštanovými očima, přesně jak si ji pamatuju.

Překvapením skoro spadnu ze židle. No teda, tak to asi nebude tak jednoduché zajít s ní kafe, říkám si.

Blik, svak, střih.

Už jsem na Islandu. Je tady zima a prší. No krása, radost pohledět. A tak beru počítač a jedeme do Reykjavíku, aspoň si tam dáme nějaké dobré kafe.

Objednávám, otvírám notebook a vzpomínám si na Thórdís. Ty brďo, já tu holku musím nějak aspoň pozdravit. Ale jak to mám udělat?

Telefon na ní nemám a předpokládám, že jako ministryně zahraničních věcí asi nebude sedět u messengeru a odpovídat na náhodné zprávy.

A tak mě napadá, že o tom celém mém vtipném a nečekaném „objevu“ napíšu facebookový příspěvek, ve kterém jí označím, nepřímo alespoň touto cestou jí vzdáleně pozdravím, a kdo ví, možná jednou při volné chvíli si toho příspěvku Thórdís všimne a odpoví. A bude to hezká a milá historka.

A tak píšu, publikuju, symbolicky jí zdravím z malé kavárny v Reykjavíku, pak zavírám počítač a přesouváme se dál, putujeme upršenou krajinou a já na celý příběh s Thórdís zapomínám.

Někde na Islandu

O to větší je moje překvapení, když na mě večer vyskočí notifikace Facebooku s tím, že „Thórdís Kolbrún Reykfjörd Gylfadóttir okomentovala Váš příspěvek.“

Rychle to otvírám, abych si přečetla, co mi k tomu Thórdís píše, jestli si na mě ještě vůbec vzpomíná. A k mé velké radosti čtu, že si mě moc dobře pamatuje, že vůbec není „hard to reach“ a že je ještě zítra v Reykjavíku, tak jestli spolu můžeme na oběd.

No páni, říkám si, tak to je fakt gól. Tak já půjdu na oběd s místní ministryní zahraničních věcí. No není ten život neuvěřitelný a vtipný? Kdyby mi tohle ještě před pár dny někdo řekl, tak si zaklepu na čelo.

Já a islandská ministryně? To se asi pletete milý pane. Jak bych já na takovou ministryni vůbec narazila?

A hle, je to tady. Domlouváme se na druhý den na oběd a já se nemůžu víc smát tomu, jak je život neuvěřitelně spontánní a zábavný.

Jenomže… teď mi to dojde.

No těpic, ty jedeš na setkání s ministryní. S ministryní. Chápeš? To asi nepůjdete do místního bistra.

A co si chceš vůbec oblíknout? Vždyť tady máš jenom sportovní trekové věci do hor, to jest špinavé pohorky, fleecovou sukni a termo punčochy, které jsou celé od psích chlupů (neb v autě, kterým jsme jezdili, předtím jezdil velký husky a celé auto bylo plné jeho chlupů.)

No to je geniální outfit, přesně pro rande s islandskou státnicí v některé z místních VIP restaurací pro ministry.

Já a moje modrá softshellka

Ale co už. Však jsem Škrabalová life coach, ne? Ta, co nocí projížděla sama Kašmírem nebo přežila tajfun ve Vietnamu. Nějaké setkání v pohorkách s ministryní mě přece nevyvede z míry.

A tak si ráno aspoň umyju vlasy. 🙂 A jde se.

Přicházím na smluvené místo, a už když vejdu do dveří, tak pochopím, že ve své modré North Face softshellce jsem tady vedle jak ta jedle a razím jako černoch na sněhu. Číšník si mě hned změří nevybíravým pohledem a přistoupí ke mě s rádoby milým „How can I help you madam?“

Asi si myslí, že jsem nějaká zbloudilá turistka, kterou mile, ale rychle vypoklonkuje pryč, protože TADY, do této vybrané restaurace, se v modré softshellce vážně nechodí.

Já mu odpovím odvážným „prosím stůl pro dva.“

On se na mě podívá jako na popletenou operní děvu, která se ocitla omylem na ostravském hlavním nádraží, a odpoví: „Ehm, no tady musíte mít rezervaci. Máte rezervaci, madam?

Rezervaci, rezervaci. No já nic nerezervovala. Ale jestli mě do tohohle podniku pozvala Thórdís, tak ona asi nějakou rezervaci udělala? Teda asi spíš nějaká její asistentka.

A tak odpovím: „Mnooo… asi jo, ano, máme rezervaci.“

Číšník si mě zase projede tím pochybovačným pohledem a zeptá se: „A na jaké jméno prosím?“

Ehm, no, jméno…. Šmankote to je to šílené islandské jméno. To nemám šanci si zapamatovat, natož to vůbec umět vyslovit.

A tak vytahuju telefon, číšníkovi říkám „počkejte chvilinku“ a hledám na messengeru vlákno naší konverzace. Tam to její jméno snad bude vidět. Jinak jsem v pytli.

Po chvilce to najdu, a tak to vítězně ukazuju číšníkovi. „Here, tady. Rezervaci na tohle jméno, prosím.

Číšník zběžně koukne na to jméno, otevře knihu rezervací, aby to zkontroloval… pak najednou se mu oči roztáhnout do široka, zvedne čelo do překvapivého úžasu, ještě jednou koukne na messenger, pak ještě jednou s nevírou koukne na mě a vypadne z něj: „ach, pro paní ministryni. Samozřejmě. Máme tady rezervaci. Pojďte prosím za mnou.“

A odvede mě dozadu do salónku ke stolečku pro dva.

Nemůžu si nevšimnout, že hned pak běží k druhé servírce, něco jí expresivně vysvětluje, ukazuje u toho na mě a pořád koulí očima.

Hmm, tak to jsem se uvedla, říkám si. Vypadám jako zmatená turistka, co náhodou zabloudila do místního Ritzu, jde na setkání s ministryní a ani neví, jak se ta ministryně vůbec jmenuje. No to je fakt gól.

Ale co už. Aspoň je legrace.

Do chvilky přichází Thórdís. No a opravdu, je to ona. Široký úsměv od ucha k uchu, velké kaštanové oči a ten její neuvěřitelně rozkošný úsměvný islandský šišlavý přízvuk.

„No těpic holka, ráda Tě vidím! Anebo spíš dobrý den paní mistryně, je mi ctí, že Vás potkávám?“ zasměju se na úvod.

„Kristina! So nice to see you! Oh God, you look still the same!“ rozzáří se na uvítanou Thórdís a vřele se obejmeme.

A jsme zpátky. Jsme zpátky tam před 13 lety, v Salzburgu, na univerzitních kolejích, a jako by od té doby neuběhlo ani pár dnů, otevíráme rozhovor a setkání plné smíchu, sdílení a vzájemné inspirace. Neuvěřitelně veliké inspirace.

Thórdís mi postupně vypráví svůj příběh, jak se vůbec k politice a ministrování dostala. A já ji pro změnu povídám o svém vyhoření v advokacii, životě v Asii a o tom, jak velké změny to nastartovalo a čím se teď vlastně živím.

Povídáme si o dětech, o vztazích, o výzvách i nástrahách ambiciózních žen, které chtějí měnit svět a jít si svou cestou. Povídáme si o ženské síle, ale i o umění být stále jemná a citlivá, o potřebě inspirovat další ženy a ukazovat jim, že můžou žít naplno své sny, že můžou naplno rozvíjet svůj potenciál a díky tomu kvést navenek i zevnitř.

Je toho spoustu. Tolik, že dvě hodiny utečou jako voda.

„Kristina, it was a real pleasure to meet you. Indeed. But I have to go, I have a meeting with the president, we fly to Copenhagen together tomorrow for a state visit and we have to consult few things before our trip.“

(Kristino, já tě moc ráda viděla, fakt. Ale už musím jít, mám teď schůzku s prezidentem, letíme spolu zítra na státní návštěvu do Kodaně a musíme ještě předtím probrat pár věcí.)

Ehm… no jasně. Sure. Co k tomu říct. Asi bych taky nechtěla, abych k prezidentovi dorazila pozdě.:)

A tak se loučíme.

„Thórdís, a příště, když přijedu na Island, tak už budeš místní prezidentka, jo?“ usměju se na rozloučenou.

„Hihi, to uvidíme,“ zasměje se. „Každopádně ale pokud já pojedu do Česka nebo do Španělska, ozvu se ti, provedeš mě, podle toho, kde zrovna budeš.“

Samozřejmě. Vezmu tě na bramborové placky do místní hospody u lesa, to se ti bude líbit.

Zamáváme si, Thórdís naskakuje do limuzíny přistavené u vchodu do restaurace a mizí v dáli.

A já si zapínám svoji softshellku až ke krku, protože venku zase příšerně fouká, a vyrážím do ulic Reykjavíku.

Jo, takový běžný den turisty na Islandu. 🙂

Díky paní ministryně za skvělé setkání. A těším se na příště.

Kristina

PS: Fotku s Thórdís nemám. Byly jsme tak zabrané do rozhovoru, že mě to ani nenapadlo. Tak příště.:)

PS 2: Jo, fakt je to fajn nechávat se překvapovat tím, co nám život nabídne, a všechno, co přijde, prožívat s lehkostí. Ono totiž často ty nejkrásnější momenty v životě nebo největší úspěchy přicházejí odtud, odkud bychom to nikdy nečekali. Zní to jako klišé, ale fakt to tak je. A pokud Vás taková vize života láká, určitě koukněte TADY.

PS 3: A pokud byste si chtěli přečíst i o tom, jak to bylo s tou cestou nočním Kašmírem nebo tajfunem ve Vietnamu, podívejte se TADY.

Kristina Škrabalová
Jsem life coach, bývalá právnička a himálajská horolezkyně, která ví, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka knihy Příběhy životních patálii Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů