Antidepresiva jako všelék? Jen to ne!

Taky se vám už někdy stalo, že jste procházeli ne úplně ideálním obdobím, bylo vám úzko a měli jste pocit, že se toho balvanu na srdci nikdy nezbavíte? Ať už to bylo kvůli rozpadlému vztahu, ztrátě někoho blízkého, dlouhodému napětí v práci nebo prostě chybějící energii a chuti se radovat.

A taky se vám stalo, že vám ten nebo onen známý najednou začal vyprávět svůj těžký příběh, který měl dobrý konec ve stylu: “už je to naštěstí za mnou, bez těch prášků bych to ale nedal..”

Mě osobně to pokaždé celkem vyděsilo. Jednak mi jako celkem šokující příšla už samotná skutečnost, že tolik lidí kolem mě trpí stavy úzkosti, se kterými si neví rady, před okolím to ale úspešně tají.  A druhak hlavně to, že téměř všichni beze zbytku toto svoje temné období řešili antidepresivy jako jedinou účinnou metodou a vůbec se nad tím nepozastavovali. “Prostě si vem prášek a budeš v pohodě…”

Já vůbec nepochybuju o tom, že každý z těch dobrých kamarádů, rodičů, nebo známých vám chtěl svým příběhem upřímně pomoct a myslel to s touhle radou dobře. Jenomže je tohle opravdu cesta ven?

Podle lékářů určitě ano. Podle mě v žádném případě.

Život hadrového panáka

Není nic smutnějšího než utlumený mladý člověk, který sice emočně možná nestrádá, ale taky se neraduje. Je ve stavu hadrového panáka, který se možná netrápí a nesmutní, ale také není schopný se ničemu pořádně zasmát.  Nerozbrečí se vám zoufale na rameno, ale taky vás vášnivě nepomiluje.

Protože přesně tohle z vás antidepresiva udělají. Není to žádný zázračný lék, který zastaví útrapy a do první linie pustí pouze dobré dojmy, pouze ty žádané pocity štěstí a radosti. Tohle bohužel antidepresiva neumí,takhle to nefunguje. Je to spíš něco jako savo, které vám sice se zažranou skrvrnou úspěšně pomůže, ale zároveň přitom vybílí a zlikviduje i všechny barvy kolem.

Ano, já vím, mnohdy to k tomu svádí…v našem rychlém světě pilulek a moderní technologie, kde máme instantní řešení na všechno. Sama jsem už několikrát byla jen krok od toho, abych si pro takový prášek zapomnění taky zašla. U lékaře vám jich dneska nabídnou celou paletu, můžete si vybrat podle barvy a úrovně zapomnění, o kterou máte zájem. S některými se budete kamarádit jen krátce, s některými se však stanete nerozlučitelnými “parťáky” už na celý život.

Sama sebe považuju za celkem radostného člověka, který rád žije na plno. Ale taky se mi párkrát stalo (hmm, dobře, abych byla upřímná, tak celkem asi třikrát), že jsem narazila a už nemohla dál. A pokaždé mě to srazilo na kolena…respektive, já sama jsem se na ty kolena srážela…a víte proč? Protože jsem tyhle těžké propady nedokáza přijmout. Protože mi spolu s pocity žalu a úzkosti ihned naskočila červená kontrolka v hlavě, která zběsile blikala: tohle je špatně! Pozor! Emergency state! Takhle se nesmí prožívat, takhle se moderní vzdělaný a schopný člověk nesmí trápit! Slzy a smutek jsou pro ztracence, kteří to v životě nikam nedotáhnou!

Takže k těm všem pocitům tíhy na srdci jsem si sama ještě přidávala hodně těžkou sadu vnitřních výčitek a pocitů viny za to, že se trápím. Že jsem to nezvládla. Že jsem mimo, protože jsem vypadla z té skupiny šťastných a veselých, kteří své životy zvládají z přehledem. A evidentně jenom já se tady hroutím. Takže zřejmě jenom já jsem tady ten největší looser.

Není čas ztrácet čas

Dnešní společnost je rychlá. Řekla bych že někdy téměř zbrklá. A neúprosná. Kdo nestíhá, musí z kola ven. Brečící ufňukánci sedí jen na střídačce. Do hry nepatří. Stále více podléháme dojmu, že trápit se nebo smutnit je špatně. Že je to prostě přežitek, na který v dnešní době není prostor. A když by nás náhodou taková “blbá nálada” přepadla, tak hup, rychle k doktorovi pro prášek, aby nás z téhle “nemoci” vyléčil.

Ale co když to takhle není?

Co když si můžeme dovolit přijmout smutek a úzkost jako součást každého normálního života? Která prostě jednou za čas přijde, chvíli s námi zůstane, ale pak zase odejde? Na stále vysmáté lidi, kteří prožívají jenom štěstí a nic jiného, já nevěřím.

Jsem přesvědčená, že pocity úzkosti a smutku jsou nedílnuo součástí každého života. V každém příběhu jsou totiž zvraty, pády, kotrmelce a propady. Ta dramatická linka plná napětí.  Jinak by to ani nebylo ono, jinak by to ani nikoho nebavilo.

V čem ale vidím rozdíl je to, jak k těmto dramatickým momentům přistupujeme. A věřím na lidi, kteří v okamžiku, kdy jim nějaké takové klopýtnutí nebo propad zaklepou na dveře, ty dveře otevřou a pozvou je dál. Přijmou je. Posedí s nimi chvíli na kafe nebo stráví několik nocí. Nebojují s nimi. Nechají je prostě plynout. Protože tito lidé si uvědomují, že i tyto pocity holt patří k životu. Že přijdou a pak zase odejdou. A vtom je jádro pudla. V tom spočívá cesta ven z tunelu.

Umění nechat věci být

Ono to totiž skutečně takhle je. Víte, funguje to asi tak, jako když sedíte ve vlaku, koukáte z okna a pozorujete krajinu, která se neustále mění. Všechny ty obrázky, které tam neustále probíhají. Někdy je ta krajina krásná, plná luk a lesů zalitých sluncem. A někdy je tam šero, pršivo a nevlídně. Ale pořád se to mění. A je to úplně v pořádku. A vy jako pozorovatel jenom sedíte a díváte se ven, necháváte to být, necháváte to plynout. Nebojujete s tím, když zrovna za oknem prší nebo mrzne. Protože víte, že to přejde. Že to je jenom obrázek za oknem a za chvíli se zase změní. Prostě žádné velké drama.

A v tom vidím zásadní klíč k tomu, jak zvládat svoje stavy úzkosti, které k vám zrovna dorazily na návštěvu. Jako ty obrázky za oknem vlaku. Protože ony samy přišly a zase odejdou. Jinak to ani nejde.

Problém ovšem začne být, když my sami si tu krajinu venku začneme brát moc osobně, necháme se jí vtáhnout a začneme mít pocit, že prostě venku teď nemůže pršet, že tohle se ve společnosti nenosí a že je to špatně. A přiložíme k tomu kilogramy naší vlastní frusrtace, že to není fér, když tam prší, že určitě takhle prší jenom nám, že přece není normální, aby pršelo, protože všem ostatním tam svítí slunce. A začneme se potápět pod tíhou sebelítosti, že jsme asi něco zase nezvládli, když zrovna nám u toho okna teď prší. Že jsme asi zase něco udělali špatně.

Začneme se hroutit, že všechno to škaredé počasí za oknem je naše vlastní selhání. A celé to drama korunujeme přesvědčením, že jsme prostě takoví zoufalci, že nám tam asi bude už pršet celý život. Bohužel v tom celém dramatu nás hojně podporuje okolí, které nás vybízí k tomu, abychom si raději rychle zaběhli do lékárny pro nějaký prášek, protože tahle upršená krajina za oknem, to je vážně špatně.

Ale vždyť tam za tím oknem jenom prší… nic víc, nic míň.

A přesně v tomhle okamžiku se to láme a dělí na ty, kteří životem proplouvají s lehkostí a úsměvem, a ty, kteří skončí na oné střídačce. Ti první totiž v tom vlaku sedí klidně dál, je ty obrázky za oknem nepřivádějí k šílenství. Oni je pouze pozorují, přijímají, a nechávají je svobodně plynout. Kdežto ti druzí se při pohledu z okna začnou děsit a hroutit, protože si prostě nechtějí připustit, že za okny sem tam může i zapršet. A tak to špatné počasí vehementně odmítají a snaží se proti němu bojovat. A jakou zbraň vám dá dnešní společnost do ruky?

Ono zázračné antidepresivum, které všechny ty nevyžádané mraky překryje závěsem, přes který už nebudou vidět. Ale bohužel pak už nebudou vidět ani ty rozkvetlé louky, které by se za oknem jinak objevily po dalších třeba sto kilometrech. Ty antidepresiva jsou totiž jako taková atomová bomba. Nepřátelský cíl spolehlivě zneškodní. Ale zároveň přitom nevratně vyplení i všechno ostatní kolem…

To jsi vůbec nezvládla

Víte, k celé této dnešní dlouhé úvaze mě vlastně přivedla taková drobná příhoda s rodinou. Taková hloupost, dalo by se říct. Po týdnu ve Španělsku, kde jsem jela načerpat energii po nedávném rozchodu, jsem se stavila k mámě na kafe. A náš rozhovor po chvilce dospěl do bodu, kdy mi máma řekla: „Víš, ta tvoje poslední epizoda, ten rozchod, to jsi vůbec nezvládla. Nemůžeš ty věci tak moc prožívat. Nemůžeš z toho dělat takovou tragédii. Potkala jsem se s babičkou a obě jsme se shodly na tom, že bys v takových případech měla začít brát nějaká antidepresiva…aby se ti ulevilo..“

 Cítila jsem, jak se mi ježí chlupy po celém těle.. Cože prosím…? Jen kvůli tomu, že jsem pár týdnů prožívala smutek a pocity marnosti, které jsou přirozeně spojené s každým těžším rozchodem, jsem se měla začít dávkovat antidepresivy..?  Eliminovat tu „blbou“ náladu, která se mi zrovna v té době utábořila před dveřmi? Odmítnout a popřít ten déšť, který se mi za okny v této chvíli objevil?  Já vím, že to máma i babička myslely dobře. Že pro mě chtějí to nejlepší a mrzí je, když se trápím.

Ale uvědomila jsem si, jak moc to poukazuje na celkem nebezpečný zautomatizovaný přístup naší společnosti k antidepresivům. Jak moc je naše společnost přesvědčená, že pocity smutku a zoufalství spojené s těžkými životními etapami jsou nežádoucí a je třeba s nimi zatočit a vyplenit. Jak jinak, než s pomocí antidepresiv.

A přitom existuje i jiná cesta, mnohem přirozenější, ke které stačí tak málo. Stačí se totiž naučit proti tomu dešti jednoduše nebojovat. Jenom ho přijmout a nechat být. Ať se pořádně vyprší. Ať klidně prší týden nebo měsíc v kuse, když to jinak nejde. Ale nesnažit se ho všemi silami zahnat.  On se objevil a zase sám zmizí. Ti, kteří to umí, to nejsou žádní superhrdinové nebo nedosažitelní nadlidé, kterým v životě nikdy nezapršelo. Jediný rozdíl mezi nimi a těmi druhými je v tom, že tito se už naučili ten déšť za oknem přijímat. A pakliže to zvládli oni, zvládnou to i ostatní.

Nechci si tady hrát na psychologa. A vím, že existují případy těžkých psychických poruch, které opravdu jinak než antidepresivy řešit nejde. Ale o takových případech tenhle článek není. Já tady teď mluvím o všech těch mladých i nemladých lidech, kteří si procházejí nějakým životním dramatem, ať už po prvé nebo po desáté. Zklamání ve vztahu, konflikty v práci, finanční tíseň, vyčerpání z mateřství, tlak při studiu nebo jakýkoli pocit neúspěchu v životě.

Proto prosím všechny ty z vás, kteří zrovna prožíváte pocity marnosti z toho nebo onoho důvodu. Nesnažte se tyto pocity zašlapat do země a eliminovat. Nesnažte se proti nim bojovat. Přijměte je jako určitou etapu, která ke každému životu přirozeně patří. Přijměte je jako déšť, bez kterého nic nerozkvete. A nesnažte se je zlikvidovat antidepresivy. Protože tím si akorát tak zajistíte, že přes to vaše okno ona louka, která dřív nebo později zase rozkvete, nebude ještě hodně dlouho vidět.

A to by byla opravdu škoda.