PŘÍBĚH ZACHRÁNĚNÉHO TV STOLKU

Aneb jak vám vnímavost vůči vlastním dětem může zachránit den.

Je parádní podzimní neděle, já mám celý den nula plánů, volné ruce, takže ideální čas pro to konečně si pohrát se sestavením nového TV stolku, který už tady přes 2 měsíce leží v krabici.

Mě takové montování nábytku fakt baví, koupila jsem si k tomu i takové to spešl AKU udělátko, aby šla práce líp od ruky, takže jsem se na to opravdu těšila.

V návodu psali 90 min. Tak to bude rychlovka, říkám si, za chvilku hotovo a pak udělám oběd.

Bylo 11:30.

Zhruba ve 12 jsem se teprve zorientovala ve všech těch šroubečcích, návodech a postupu.

Ve 12:30 jsem konečně přišla na to, jak ta AKU věc funguje a podařilo se mi přivrtat první šroubek.

V 13:00 bylo jasné, že oběd ještě nebude.

V 13:30 jsem začala pociťovat víc beznaděje než radosti z procesu, protože po skoro dvou hodinách práce jsem byla teprve u kroku 13. A celkem jich bylo 28.

V 14:00 jsem na sebe byl neskutečně hrdá, protože jsem zvládla krizové místo, u kterého to vypadalo, že prostě dál to nepůjde a celá akce skončí fiaskem. Já to ale zvládla a dostala se až ke kroku 21.

V 14:30 jsem byla už dost unavená a celého toho montování jsem měla plnou pr…. Ale byla jsem už u kroku 25, cíl je blízko. Oběd zatím stále nikde.

V 15 jsem KONEČNĚ měla našlápnuto do fantastického GRANDE FINALE, když v tom…

…aaaaaaaaaa! Do háááááááááje! To neeeeeeeeeee!

V tom úplně posledním kroku jsem zjistila, že jsem udělala zásadní fuckup hned v kroku 2.

Zachvátila mě panika. Představa, že to teď budu celé rozebírat, abych to pak zase následující 3 hodiny stavěla znova mě přiváděla do mdlob.

Navíc jsem zjistila, že to stejně nepůjde, protože všechno bylo už na pevno popřibíjené hřebíky, a ty už udělaly nevratnou díru do plochy stolku, která měla být ta výstavní čelní.

A já to celé popletla a místo toho jsem v čele stolku měla tu originálně zadní, tzn. do celého obýváku mi tam trčela nevybíravá překližka, která designově ladila do prostředí umakartonové provizorní maringotky, ale ani náhodou ne k mému obýváku.

Aaaaa. Pomoooooc.

A teď to přišlo. Začaly se mi tam spínat všechny zautomatizované myšlenkové programy:

> Ach já chudák, se s tím tady dřu a je to k ničemu. Není to fér.

> Ať se s tím jdou vycpat. Debilní systém. Debilní výrobce nábytku. A úplně přiblbý návod. Pošlu jim to zpátky a otluču o hlavu.

> Nikdo mi doma nepomohl. Všichni jen koukali. Je to banda, co si člověk neudělá sám, to nemá.

> Aaaah.

Mohla jsem se ukousat do zadku svým vlastním neštěstím a frustrací z nespravedlnosti celého světa.

Když v tom za mnou přišla dcera.

„Mami, co je?“ zeptala se nevinně.

A já jsem přesně věděla, jak mi tam najíždí všechny tyhle staré zautomatizované programy a reakce, a že bych na ni nejraději vychrlila ten svůj trudozpěv, jak je všechno v háji a ona za to může, protože nejen že nepomohla, ale ještě se blbě ptá a ať mi jde z cesty.

Já ale všechny tyhle svoje programy znám. Už s nimi nějakou dobu pracuju. A tak jsem se místo toho chytla za nos.

A jen řekla: „uff uff zlato, teď jsem najedovaná, tak možná mi dej chvilku, ať to rozdýchám.

Udělala jsem to špatně a vzteky bych se teď nejraději kousla do zadku. Tady ve předu to mělo být černé, já to ale dala naopak a místo toho tady na nás teď bude koukat tovární překližka.“

A odsedla jsem si, abych se uklidnila.

Dcera kouká, pak někam odběhne a vrátí se se svým malířským štětcem a černou barvou.

„Mami a tak když to nabarvíme na černo, tak to nepůjde poznat, ne?„

„No… to nevím.. to je blbost… to nebude fungovat… i když ukaž… možná by to šlo… hele to fakt vypadá dobře… fakt že jo, ono to pak fakt není vidět… a vypadá to skvěle…. díky miláčku!“

A happyend byl na scéně.

Nejen zachráněný TV stolek, ale zachráněná moje nálada, atmosféra doma a celá neděle.

Happyend.

Ale jen díky tomu, že jsem zvládla svoji reakci.

Že jsem si v tom daném okamžiku do mojí dcery nenaprojektovala všechny svoje vlastní křivdy z dětství a frustrace z celého života.

Že jsem místo toho udržela od celé téhle jinak automatické shitshow odstup.

Že jsem byla schopná vidět, na jaké moje struny mi tahle celá situace drnká.

Že jsem rozpoznala ty svoje myšlenkové a emoční programy a zastavila to.

Jo, zastavila to. A nezkazila den sobě ani svojí dceři.

A hlavně, nezabodla jsem do ní hřebík zlosti a nespravedlnosti vůči ní, který by do budoucna mohl vyrůst třeba jako její vlastní trauma z matky nebo nespravedlnosti světa.

JO.

Fakt se vyplatí vědět, jak ve vztazích fungujeme.

Proč se v daných situacích cítíme tak, jak se cítíme.

A jak to udělat, aby nám tyhle programy nelezly do vztahu s našimi vlastními dětmi.

Protože přesně tady tvoříme vztahy. Ve všech těch malých každodenních situacích.

A ve všech těch mikromomentech náš společný vztah buď budujeme, nebo jej bouráme.

Vyplatí se proto vědět, jak to celé funguje, abychom to mohli dělat líp.

Já jsem proto moc ráda za projekt VZTAHOVÁNÍ, který jsme vytvořily s mojí kamarádkou psycholožkou Mgr. Kashou Korda Jedzok, tedy cyklus přednášek o tom, jak rozpoznat vzorce, které nás ve vztazích řídí, a hlavně co s nimi.

Tady ta neděle mi krásně v praxi ukázala všechno to, o čem jsem si povídaly na třetí přednášce z toho tohoto cyklu, o vztahu s našimi dětmi.

Přednášku najdete v KNIHOVNĚ VZTAHOVÁNÍ spolu s přednáškami na téma dalších důležitých vztahů, nejen těch s dětmi.

Je to o všech těch zautomatizovaných myšlenkových a emočních programech, které nám každý den kazí vztahy.

A je to hlavně o tom, co s tím udělat. Prakticky.

Pojďte to proto prozkoumat.

Protože stojí za to mít hezké vztahy.

Do knihovny nakouknete TUDY.

Howg.