Ta o Popelce… aneb proč jsou bohatí bohatými a chudí chudými

Byla nebyla jednou jedna Popelka… která celou dobu seděla ušmudlaná v koutě, taková chudinka to byla, co k ní život nebyl fér. A jednou se zničehonic objevil princ, udělal z ní svoji ženu. A tak ji zachránil, všemu jejímu trápení byl šmitec. Zazvonil zvonec, pohádky je konec.

Taky tu pohádku znáte?

A taky ji znáte méně nebo více v téhle podobě?

Tak věřte, že takhle to nebylo.

A že pokud Vám náhodou jako malému dítěti jako hlavní ponaučení z této pohádky prezentovali, že abychom se dočkali svého štěstí, tak máme hezky sedět v koutě, moc si nevyskakovat, potichu trpět jako správná chudinka a čekat na zázrak zvenku, protože jen tak se k nám dostaví záchrana jako odměna za naše skromné a tiché trpění, tak vězte, že takhle to taky nebylo.

Protože v takové verzi příběhu se přehlíží několik důležitých prvků, které měly na vyústění příběhu dost podstatný vliv:

Za prvé: Popelka nebyla ani chudinka, ani oběť.

Byť linka příběhu k tomu svádí, prozkoumáme-li příběh blíž, zjistíme, že navzdory nepřízni osudu Popelka neseděla v koutě, nebrečela a nelitovala se, ale naopak prožívala radost, kudy chodila.

Hrála si se zvířaty na dvoře, vesele si vykládala se svým oblíbeným psem, na všechny kolem byla milá, o všechny se s láskou a nadbytkem starala (i o protivného kocoura svojí macechy) a navíc ačkoliv sama měla málo, neváhala se o veškeré dobroty navíc rozdělit se svými přáteli (konkrétně se zvířaty).

Takže byť její podmínky nebyly úplně veselé, ona sama svoji realitu prožívala radostně. Ne jako chudinka. Ne jako oběť, která brečela do polštáře nad tím, jak je k ní svět nespravedlivý.

Takže mindsetový hack číslo jedna: neprožívala svět jako nespravedlivý. Nevnímala se jako oběť. Prožívala svojí realitu v radosti, bez nářků a bez sebelítosti.

Za druhé: Popelka nečekala na zázrak. Naopak. Byla ukázkový action-taker.

Nebylo to tak, že Popelka seděla pasivně v koutě. Naopak šla do takové akce, před kterou by se většině z nás v dnešních podmínkách roztřásly kolena.

Představte si to asi tak, že byste se zvedli z toho místa, kde právě jste, zaletěli do neznámého Austinu, kde jste předtím nikdy nebyli, a bez pozvánky si to šinuli rovnou na slavnostní banket Elona Muska v jeho domě. Tam byste se pak bez váhání vydali přímo k Elonovi, „na kus řeči“. Jen tak, abyste se mu představili a ukázali svůj potenciál.

Že s Popelkou to bylo jinak, protože jí „lístky do Austinu“ dala v pohádce dobrá víla (nebo resp. v české verzi lískové oříšky)?

Tak věřte, že to zas tak jiné nebylo. Ona víla (nebo ty české lískové oříšky, chcete-li) totiž v příběhu symbolizují příležitost. Příležitost, která se jen tak objeví, nenápadná. A která sama o sobě nic neznamená.

Lískový oříšek sám o sobě ještě nebyl vstupenkou do života plného bohatství. Stejně tak ani ty šaty, které Popelce víla vyčarovala. Ty oříšky i ty šaty tam mohly ležet na stole dodnes, pokud by je Popelka nevyužila.

Ono totiž teprve to rozhodnutí tyto oříšky a šaty použít určitým způsobem, chopit se té příležitosti, využít ji, mít ten nápad zajet s nimi na ples a uvidět, co z toho bude. To bylo to, co stálo za celým pozdějším úspěchem.

Popelčina nápaditost. Kreativita. A odvaha pak svůj nápad opravdu realizovat.

A stejně tak jako tehdy Popelce i nám život sem tam takové příležitosti přihraje. Ale my je nevidíme. Nevidíme v nich nic víc, než jen „oříšky“ a „šaty“. A tak je necháme na tom stolem ležet. A divíme se, že v našem příběhu se zázraky nedějí.

Takže mindsetový hack číslo dvě: i ta nejvíc obyčejná příležitost jako lískový ořech se u Popelky proměnil v zárodek obrovského úspěchu. Ale to jen proto, že se Popelka téhle příležitosti chopila. A nebála se jít do akce, která byla stovky mil za hranicí jejího komfortu.

A TEĎ PŘÁTELÉ TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ.

Za třetí: Popelka se do sebe nebála investovat. Naopak „hodila do placu“ to nejvíc, co měla.

Ona si totiž neřekla: juuva, takové hezké šaty, to je škoda, abych to oblékala, to bych mohla zničit. To si raději schovám.

Ani si neřekla: teda, tak hezké šaty… to si přece nezasloužím, to si nemůžu obléknout. Co by na to říkali ostatní, kdyby mě viděli. Možná by si říkali, že si na něco hraju. Tak já je raději schovám do skříně.

A už vůbec si neřekla: páni, tak hezké šaty. To si nemůžu dovolit obléknout, jen tak, já. Nemůžu být tak sobecká. To je raději rozstříhám na menší části tak, aby si každý další mohl vzít taky kousek. Nemůžu si přece celé takové nádherné šaty vzít na sebe jenom já. To je na mě moc velké sousto. To si nemůžu dovolit něco takového jen pro sebe.

Ne. Prdlajz. Ani jedno z toho.

Popelka neváhala ani minutu a bez řečí si ty šaty prostě vzala, oblékla a využila je ryze pro sebe, pro svůj prospěch. Jako „vstupní investici“ do svého potenciálního štěstí. Jako velkou investici do sebe a do svého budoucího zisku.

Protože se měla zdravě na prvním místě. A věděla, že jestli takhle do sebe zainvestuje, tak pak díky tomu možná uspěje, a následně díky tomu bude moct pomoci celému svému okolí. Mnohem víc a mnohem efektivněji než kdyby ty šaty vůbec nepoužila nebo je rozstříhala a rozdělila poctivě mezi ostatní.

Ta holka věděla, že pokud se chce z té svojí životní šlamastyky vymotat, musí dát v tomhle zlomovém okamžiku přednost především sobě. Musí se postavit především sama za sebe. A musí si dovolit zainvestovat do sebe naprosté maximum, i to, které je hodně za hranicí jejího komfortu.

Ty šaty nebyly její. Komu by pak za ně musela zaplatit? A kolik? A kolo by jí stálo, kdyby se něco „pokazilo“ a šaty by nevrátila zpátky, protože by se třeba roztrhly? Jaká všechna v tom pro ni byla rizika?

No, zřejmě dost velká. Ale to ona v tom okamžiku neřešila. Prostě by šaty použila pro sebe. Stejně tak i ten kočár a koně. Bez váhání. Protože neváhala do sebe investovat.

Takže mindsetový hack číslo tři: Popelka věděla, že cesta ze dna vede skrze masivní sebelásku, dávání se na první místo a masivní „out-of-comfort“ investice do sebe.

A to je drazí ta tajná ingredience. Dokud tohle nepochopíme, budeme se pořád plácat v bahně.

Pokud budeme natolik vnitřně chudí, že neuvidíme krásu kolem sebe, ale pořád jen to, co je špatně a co chybí, nezbohatneme.

Dokud nebudeme chytat příležitosti za pačesy a nepůjdeme do masivní akce mimo náš komfort, nezbohatneme.

A především, dokud se nedáme zdravě na první místo, nebudeme do sebe investovat a nedopřejeme si nic, co je dražší než pár stovek, dost pravděpodobně nezbohatneme.

Proto jsou totiž bohatí bohatými. Protože si neváhají dopřát péči, hezké věci a komfort. Mají se totiž zdravě na prvním místě.

A proto chudí zůstávají chudými.

Protože si nedopřejí nikdy nic. A žádnou investici do sebe, která by byla mimo jejich komfort, ať už jde o investici energetickou, časovou nebo finanční, nikdy neudělají.

Howg.

PS: Dává Vám to smysl? Tak buďte jako Popelka.

Dejte se na první místo a pojďte do akce, která je daleko mimo Váš komfort. Pojďte se naučit dívat se na svět jinak než jen jako chudinka nebo oběť.

Začít můžete třeba přímo se mnou tady.

Lístky na banket u Elona Muska Vám sice nezajistím… ale dost pravděpodobně Vám pomůžu k tomu, abyste začali dělat kroky, které Vás tam pak jednou můžou dostat.