6 tipů, jak zvládnout životní fuckupy

Tak jo. Ruku na srdce. Všichni toužíme po životě plném pohody, radosti a lásky. A všichni si za tím jdeme. Některým to jde líp, někteří se v tom plácají jako slon v porcelánu.

Jenomže ono se ta cesta někdy může dost zamotat. My cílíme na lásku a štěstí a místo toho to někdy vypadá, že jsme spíš vyhráli lístek v tombole na zájezd do prvotřídního shitlandu.

A tam se nám většinou moc nelíbí… Jenomže co s tím, když už tam jsme?

Víte, je důležité si především uvědomit, že je to vlastně celkem NORMÁLNÍ.

V dnešním světě umělých fotek šťastných párů s vybělenými zuby to může někdy vypadat, že prostě všichni jsou kolem Vás jsou šťastní / zamilovaní / bohatí / úspěšní / dodejte si tam, co chcete sami. A jen Vy jste vyhráli toho černého Petra smolaře, kterému se všechno hroutí pod rukama.

Ale pravda je někde úplně jinde.

Je skvělé, že se lidem kolem daří. Je paráda, že lidem kolem Vás se plní sny. Ale věřte, že i tito lidé si prošli (nebo třeba zrovna procházejí) svými vlastními propady.

Jinak by to totiž ani nebyl život. Medicína život definuje na základě tepu a tep není nic jiného, než nekonečný soubor tlakových vln vyvolaných krví, když proudí ze srdce a zpátky, takové to nahoru a dolů, nahoru a dolů.

Základní definice života už jen podle této medicínské funkce tedy je, že to v něm proudí nahoru a dolů, je v něm proto plno zvratů a pádů, aby tam pak záhy zase mohl naskočit úspěch a vítězství. Jinak to ani nejde.

Takže drazí, pokud právě prožíváte nějaký propad, ta první a nejdůležitější informace, kterou potřebujete slyšet, je, že JE TO NORMÁLNÍ.

Ostatní to tak mají taky. I Old Shatterhand to tak měl. 🙂

Zároveň je ale důležité si uvědomit, že jakkoli nepříjemné životní fuckupy se nám někdy dějí, nemusíme je vždycky prožívat dramaticky. (Tedy pokud Vaše alterego není zrovna drama queen, která si emocionální explozi nemůže nechat ujít, pak tedy budiž. Ale pozor na to, takové emoční drama stojí dost energie a dost to vyčerpává.)

Věřte nebo ne, i na velmi složité životní situace se dá nahlížet s klidem a odstupem, jako byste se dívali na nějaký film a říkali si u toho „hmm, to je zajímavý…“

Možná Vám to teď přijde jako totální sci-fi, ale je to tak. Propady a fuckupy se nám budou dít pořád, někdy menší, někdy větší. My ale kvůli nim nemusíme hned upadat do depresí, probrečet celé noci nebo objímat stromy, případně výt na měsíc. (I když pokud to někomu pomáhá vyrovnat se s tím, co se mu děje, tak proč ne, proti gustu žádný dišputát. Ale jde to i jinak, fakt. )

Já moc dobře vím, o čem mluvím. Kdo z Vás mě už nějakou dobu zná, tak ví, že můj dosavadní příběh je akční přesně jako ten lidský puls. Ale proto mě to baví. A nic bych neměnila. I díky tomu mám totiž pocit, že žiju. A zároveň co píšu tyto řádky, jeden takový velký životní fuckup právě prožívám.

Ale nehroutím se u toho. Koukám na to s nadhledem. A jsem opravdu vlastně v klidu.

Jak je to vůbec možné? A jak se to teda dělá?

Kromě svojí dlouholeté meditační praxe se v životě řídím několika málo principy, které mi tam dlouhodobě přinášejí lehkost a radost. V běžném denním životě to nevypadá jako nic velkého. Ale díky pravidelnosti se mi těch pár mini fíglů už vrylo pod kůži a vytvořilo pevné záchranné kolo, které mi už nedovolí klesnout pod hladinu.

O co teda jde? Pojďme se na to podívat:

1. Já jsem svůj nejlepší kámoš.

Sebeláska je fakt sakra silná věc. Pokud máme své útočiště hlavně a především v sobě, pokud při sobě stojíme, pokud si věříme a fandíme, pokud se máme zdravě rádi, neshazujeme se a naopak se o sebe můžeme fakt opřít, tak nás téměř nic nesrazí k zemi. Dokážeme pak zvládnout neuvěřitelné věci a jde z nás síla, která nás udrží nad hladinou i při té největší vlně.

2. Sama si vybírám svoji verzi příběhu.

Já rozhoduju o tom, co daná situace pro mě znamená. Ne moje okolí nebo články na internetu. Žádná objektivní pravda totiž neexistuje. Všechno je jen úhel pohledu. A já si sama vybírám, jaký úhel pohledu si zvolím. A dám si sakra pozor na to, abych si vybrala takový, který mi na mé další cestě životem bude spíš pomáhat, a ne mě táhnout k zemi.

Takže pokud mě vyhodili z práce, nebudu věřit tomu, že je to proto, že jsem nemožná a nezaměstnatelná. Protože k čemu mi takový úhel pohledu do budoucna bude? Akorát mě potáhne níž a níž.

Já si místo toho vybírám verzi, že díky tomu se mi otvírají dveře k něčemu mnohem lepšímu. A proto se to muselo stát, jinak bych k tomu něčemu lepšímu, co mě v budoucnu čeká, nikdy nedošla.

Tahle verze ve mě udržuje sílu, nadšení a odhodlání. A to je pak to, co mě povede dál. Protože pravda je to, čemu uvěříme. Přesně to se nám pak bude dít. Známe to jako placebo, funguje to v medicíně i ve fyzice. Funguje to ve všem.

Pokud uvěřím tomu, že jsem nemožná a nezaměstnatelná, tak přesně tohle se mi bude dít. Pokud ale uvěřím tomu, že mě díky tomu vyhazovu čekají skvělé věci, tak přesně tohle se mi bude dít. Proto já si svoji verzi příběhu vybírám vědomě.

3. Strach je jen špatně zvolená verze příběhu.

Pokud se bojím, že tím, co se mi teď děje, se ženu do nějaké záhuby (už nikdy nebudu mít tak dobrou práci / už nikdy nepotkám lásku svého života / už nikdy nebudu X, Y, Z), tak jsem evidentně zvolila špatnou verzi svého příběhu a věřím tady něčemu, co mě táhne dolů.

Strach je proto perfektní ukazatel toho, čemu o dané situaci věříme. Pokud se objeví, je to jasné znamení, že je třeba zapracovat na výběru jiné verze příběhu viz předchozí bod.

4. Hlavními rádci je moje intuice a moje tělo.

Internet je plný chytrých rad. Vaše teta i sousedka jsou plné chytrých rad. I vaši kamarádi jsou plní chytrých rad. Takže určitě je z čeho vybírat, což o to. Potíž je ale v tom, že internet, vaše teta ani vaši kamarádi nejsou Vy. Neprožívají vaše pocity, nevědí, proč jste se v danou chvíli rozhodli tak či onak, jednoduše neprošli ve Vašich botech ani dva metry, natož aspoň kilometr.

Takže neznají Vaši startovací čáru. Znají jen tu svou. A na tu jejich cenné rady určitě perfektní sedí. Nemusí ale vždycky sedět i na tu Vaši.

Proto ten finální rádce, kterého se máte ptát na radu a s kým máte konzultovat svoje další kroky, jste JENOM VY.

Poslouchejte svoje tělo, všímejte si svých pocitů. Jak se cítíte, když si představíte variantu a? A jak se cítíte, když si představíte variantu b? Vaše tělo, Vaše intuice Vám řeknou, co je pro Vás správně.

Že si nejste jistí, jestli můžete svým pocitům věřit? V tom případě se vraťte k bodu 1, tohle je o zdravé sebelásce a sebe-důvěře.

5. Jsem teď a tady.

Včerejšek už byl, zítřek ještě není. To jediné, co se počítá, je to, co je právě teď kolem nás. A co se to tedy všechno kolem nás tak opravdu děje?

Venku svítí slunce. Děti se smějí na hřišti. Kočka se ke mě vřele tulí. Krásně mi voní čerstvé kafe, které mám teď pod nosem. Kluci ve fotbale právě vyhráli 1:0. Tolik se toho děje. Tolik fajn věcí.

Kde je oproti tomu ten můj fuckup? Kde se právě teď reálně odehrává?

Jenom v mojí hlavě. V mých obavách, scénářích, analýzách.

Já ale teď nechci být ve své hlavě. Chci být teď a tady, ve světě, který se kolem mě teď právě reálně děje. Protože to mě vrací zdravě zpátky do hry.

6. Věci se dějí, přicházejí a odcházejí. A tak to bylo, je a bude.

Tohle je o umění věci přijímat. Platí tady základní pravidlo: pokud něco můžeš změnit, změň to. Pokud to ale změnit nijak nemůžeš, přijmi to.

Nikdo a nic nám nepatří. A i kdybychom se stavěli na hlavu, tak nemůžeme zaručit, že ti, co jsou vedle nás teď, tady budou i za nějakou dobu. Věci i lidi prostě plynou. Člověk míní, život mění. Tohle je pravda, kterou neočůráme. A čím dřív ji přijmeme a přestaneme proti ní bojovat, tím lehčeji se nám bude žít.

No… a co teda teď dál?

Teď už to všechno víte. Takže čáry máry fuk a od zítřka to můžete začít takhle reálně prožívat.

Ale ono to tak úplně nefunguje, viďte..?

Aby to fungovalo, je třeba si tyhle principy fakt zažít, vracet se k nim, vytvořit si z nich návyk, dostat je pod kůži. A to se jen přečtením článku nestane.

Já vím, že to, co tady píšu, opravdu funguje. Ale taky vím, že jsem se k tomu dopracovala několikaletou pravidelnou praxí. Vy jste teď možná na začátku. Určitě po té cestě ale pokračujte dál.

Já Vás v tom můžu podpořit v minikurzu Méně je více. Ten je totiž celý o tom, jak ty principy, které popisuju výš, dostat do praxe. Minimalisticky, jednoduše. Čtyři dny, čtyři jednoduché tipy, díky kterým tuhle teorii začnete reálně převádět do praxe.

<< Méně je více >>

Práce s vlastním přemýšlením a práce na vnitřním rozvoji totiž má smysl. Fakt má.

Díky tomu si totiž budujete silný záchranný kruh, který Vás pak v době velkého fuckupu udrží nad hladinou.

A svých fuckupů se pak bát už nemusíte.

Držím Vám všem palce.

Kristina