Yes, you can! Aneb co se může svět naučit od Terminátora

Chtěla jsem dnes napsat původně o něčem úplně jiném, ale moje prvotní téma přebil článek na informačním serveru Microsoft News, který každý den pro své čtenáře vybírá to nejlepší z toho, co se urodí na polích novinářské tvorby, a to od ČTK přes Euronews až po seriózní deníky typu Šíp nebo Blesk.cz.

A tak se stalo, že mou pozornost zachytil přes celou obrazovku roztažený titulek: Levoboček jako by Schwarzeneggerovi z oka vypadl!

No řekněte sami, kdo by nechtěl zjistit, jak vypadá nemanželský syn legendárního Terminátora?:)

Opomenu fakt, že jsem vůbec netušila, že Arnold má nemanželského syna, a že se kvůli tomu s Terminátorem rozvedla manželka (ach já hloupá, kdybych více sledovala bulvár a věděla, že Arnie je už od roku 2011 zase k mání, možná bych dnes místo v Ostravě posedávala u něj v jeho kalifornské vile).

Nicméně vzhledem k tomu, že mě Arnold svým příběhem neuvěřitelně inspiruje, nemohla jsem netoužit zjistit více o tom, jak to s tím jeho „levobočkem“ je.

A vskutku je to tak. Na fotkách je vidět mladý hoch, který se slavnému otci až nápadně podobá, oba jsou zachyceni při společném tréninku v posilovně a celým článkem se prolíná informace, že Arnie se snaží dohnat otcovskou péči, kterou během dětství svého syna zanedbal, a že mladý Terminátor, jemuž byla identita jeho otce dlouho utajena, je ze svého tatínka úplně paf a je nadšený, že zrovna legendární Arnold je jeho otec.

Detaily příběhu vynechám, protože o to mi tady teď nejde. Kdo má čas, chuť a odvahu, může se do nebezpečných hlubin bulváru ponořit sám:).

Co mě však na celé té věci zaujalo, bylo skutečnost, že nehledě na to, jak ožehavé a možná i nepříjemné tohle téma ze začátku pro Arnolda a jeho okolí muselo být, Terminátor dnes se svým dlouho utajovaným synem chodí do fitka, bere ho s sebou na akce a prostě s ním funguje tak, jak by táta se synem fungovat měli. Levoboček nelevoboček. A to přestože v minulosti tam bylo to velké a nepodařené něco, ten růžový slon v místnosti, o kterém nikdo nechce mluvit nahlas. Ta Arnoldova nevěra, ta osamělost malého kluka, který neměl tátu, ten vřed na Arnoldově žaludku, že má potomka, o kterého se dostatečně nestaral, všechna ta bolest, svírání v hrdle a úzkost s tím spojená… tohle všechno tam je, to všechno se stalo, a to všechno se vůbec, ale vůbec nepovedlo.

Přesto se k tomu Terminátor po letech dokázal postavit tak, že to přijal. Svou chybu uznal a nehledě na nepodařenou minulost se začal chovat tak, jak by se otec chovat měl. Co na tom, že celý začátek tohoto vztahu je obestřen určitou pachutí. Co na tom, že se tam staly věci, které by si člověk za rámeček nedal. Co na tom, že je tam ta nálepka křivdy, zrady, ublížení nebo nespravedlnosti?

Holt stalo se. A Terminátor se v určité fázi života rozhodl, že se tím, co se v minulosti stalo, nenechá už dále ovlivňovat. Že se tou nálepkou otce, který to celé zpackal, nenechá omezovat… Rozhodl se, že nedovolí, aby události z minulosti určovaly směr jeho budoucnosti. Protože Arnold moc dobře ví, že on sám je pánem svého života. Ne nějaké okolnosti nebo události z před deseti nebo dvaceti lety. Protože ví, že on je mnohem víc než ty životní okolnosti nebo události.

A tak si tu nálepku z čela zase odlepil a navzdory svému značnému deficitu na startovací čáře se rozhodl začít dělat ty věci jinak. Rozhodl se chovat se tak, jak by se rodič chovat měl, bez ohledu na šrámy z minula. Začal se svému synovi věnovat.

Co na tom, že je to dlouho nepřiznaný levoboček? Na tom nesejde, to je jen nálepka. A ta Terminátorovi nemůže ublížit. Na to je Arnie až moc velký superhrdina. Co na tom, že tenhle rodinný „model“ není úplně hollywoodsky dokonalý? To je vedlejší. Důležité je teď a tady a to, co spolu budou zažívat dnes a zítra. A Schwarzenneger ví, že by byla obrovská chyba, kdyby si ty okamžiky nechal zkalit dojmy a průjmy z minula.

Protože Arnie, stejně jako každý jiný, kdo se ocitl v podobné situaci, má de facto dvě možnosti: držet se té nálepky, že se něco v minulosti nepovedlo a dovolit, aby tenhle „cejch“ radikálně ovlivňoval i veškerý jeho budoucí vztah se synem… Anebo tuhle nálepku vyhodit jako nepotřebnou, nenechat se jí stahovat dolů a svou energii zaměřit na tvorbu a budování něčeho nového. V tomhle případě nového vztahu.

Nechci se vůbec pouštět do posuzování nebo odsuzování toho, jestli je v pořádku mít nemanželské děti, jak dlouho vůbec Arnoldovi trvalo, než se k synovi veřejně přiznal, nebo jak fér či nefér to bylo vůči jeho manželce. Na mravokárce si hrát nebudu.

Mě jde více o to, že tenhle příklad, ostatně jako desítky dalších, jsou pro mě vždy připomenutím, že život prostě není růžový. A byť se o to vehementně snažíme, někdy není dokonalý. A dějí se v něm různé věci, o kterých se dětem v křesťanském kroužku o rodině neříká. A prostě existují rozvody, zrady, zlomená srdce, rozvrácené rodiny, opuštění nebo ponížení.

Je to však o tom, jak s tím my naložíme. A tak se zas a opět dostávám k tomu samému: věci v našem životě se dějí, a to bez ohledu na to, jestli se nám to líbí nebo ne. Je však jen na nás, jak se k tomu postavíme. A jak dlouho se sebou budeme táhnout to NĚCO z minulosti.

Arnold mohl do konce života popírat nebo ignorovat skutečnost, že má nemanželského syna. A po zbytek svých dní v sobě nosit tu pachuť, ten nepříjemně sevřený žaludek, a to píchání na srdci. Případně se zhroutit, propadnout depresi, alkoholu nebo nekonečné úzkosti a svůj život „prohrát“ s pocitem oběti, kterého porazily jeho vlastní životní okolnosti.

On místo toho tu skutečnost přijal. A rozhodl se, že když už se to v tom jeho životě takhle semlelo, tak nepůjde proti proudu, ale raději s proudem. Nenechal se těmi událostmi porazit. Vzal život zase pevně do svých rukou. A začal se synem budovat vztah.

Nechci hodnotit, jak dlouho mu trvalo, než se k tomuhle odhodlal. Že to mohl nebo měl udělat mnohem dřív. Protože všechno má svůj čas. A někteří lidé potřebují pro některé věci prostě více času.

Důležité ale je, že to udělal. Že ty věci z minula přijal. Ale pak se jimi již nenechal ovládat.

Život je totiž takový, jaký je. A málokdy je tak dokonalý a bezchybný, jak se nám snaží namluvit v reklamách nebo na sociálních sítích.

Znáte ten reklamní slogan Kooperativy „pro žovit jkaý je“?

Tenhle slogan je naprosto geniální. Protože zcela vystihuje tu podstatu.

Protože prostě ano, život je, jaký je. A dějí se v něm různé věci. Ale nikde už se netvrdí, že my jim musíme podlehnout. Že nás musí srazit na kolena a porazit. Že nás musí řídit nebo ovládat ještě dalších třicet let.

Jeden indický mudrc řekl velmi moudrou věc. Každý den máš nových 24 hodin. Nových, čistých, nepopsaných 24 hodin, které můžeš na plno využít pro to, abys byl šťastný.

A jak s tím nakládáme my? Na ten čistý a nový štít si hned po probuzení rychle sepíšeme všechny ty nánosy ze včera, z přede-včera, z minulého roku nebo z minulých 20 let. Abychom na ně náhodou nezapomněli. Protože přeci to je náš odkaz, náš život, naše já!

A pak se divíme, že se nám s tím maximálně popsaným listem papíru hraje těžce. Že jakápak radost, jakápak lehkost. Že se snažíme, ale že to nejde.

No bodejť by to šlo, když jsme si na ten papír ještě před kokrháním promítli všechny naše nálepky z minula a popsali ho natolik, že tam stěží zbývá nějaké volné místo. A tak se stalo to, že byť den ještě pořádně nezačal, na té naší nové herní kartě pro nových 24 hodin už vlastně moc prostoru pro cokoli „nového“ není.

A tak to děláme zas a znova každý další den. Jen přepisujeme staré křivdy a dojmy z minula, místo abychom ten nový list vzali do rukou a na jeho čisté, volné ploše začali vytvářet příběh úplně nový.

Příběh, který nebude omezený našimi dojmy a bolestmi z minulosti.

Příběh, který se zaměří na to, co bude, než na to, co bylo.

Příběh, ve kterém bude dost prostoru pro nové věci, protože nebude zaplněný zápisky z minulosti.

Tak, jak to udělal Arnold.

A souhlasím, není to jen tak. Ano, chce to odvahu. A ano, někdy to může trvat dlouho.

Ale jde to. A je to možné.

Chcete vědět, odkud beru tuhle jistotu?

Protože jsem to viděla. Protože kolem sebe mám lidi, kteří to dokázali.

A tak než tenhle svůj dlouhosáhlý vznešený filosofický traktát ukončím, řeknu vám jeden příběh.

Můj kamarád v mládí přišel o nohu. Přejel mu ji vlak.

Ten kluk byl do té doby akční biker a snowboarďák a najednou ve svých necelých 17 letech se ze dne na den ocitl bez nohy.

Tragédie obřích rozměrů. Přišel o nohu, přišel o své sny, přišel o možnost dělat věci, které ho baví. Může vás napadat, že snad přišel i o budoucnost. Tolik toho měl před sebou, tolik možností, tolik zážitků… a teď je se vším konec. Protože nemá nohu.

Byl to pro všechny velký šok. Ale největší pro něj. A trvalo mu nějakou dobu, než se s tím srovnal. Něž tu skutečnost přijal. Než přijal, že je bez nohy a že to v životě bude mít složitější než ostatní. Nicméně netrvalo dlouho a nálepku toho chudáka, kterému se rozpadl svět, zase brzo odlepil.

Pořídil si ortézu a začal znovu chodit. Začal znovu jezdit na kole. Začal znovu brázdit svahy na snowboardu. A o skutečnosti, že nemá nohu, mluvil tak otevřeně a tak na přímo, že v tom nezůstávalo ani minimum prostoru pro drama. V krátké době už nikoho ani nenapadlo nahlížet na něj jako na politováníhodného chudáka. Nikdo se ani nepozastavil nad tím, co se stalo, nebo že nemá nohu.

Jak je to možné?

Protože on sám se odmítl podřídit myšlence, že je chudák. Že to bude mít těžké a že šťastný život pro něj skončil. On sám odmítl, aby ho tato událost definovala nebo ovlivňovala. On sám si z čela odlepil tu nálepku chudáka, k němuž život není fér.

A víte co? Mohlo to být úplně jinak. Mohl tomu podlehnout, schovat si to pod polštář jako zásadní drama svého života a vracet se k tomu každý druhý den, aby všem ukázal, že to má sakra těžké a že život k němu není fér.

Ale on to neudělal. Místo toho nad tím vyhrál.

Neznám moc lidí, kteří by byli tak veselí jako on. Neznám moc lidí, kteří by byli tak nad věcí, jako on. A neznám moc lidí, kteří by měli tak zdravé sebevědomí, jako on.

On to totiž dokázal. Dokázal se vymanit ze spárů toho, co se stalo. Nenechal se svými životními okolnostmi stáhnout dolů. Vyhrál nad nimi. A dnes žije skvělý život se svou ženou a dvěma dětmi. Bez ohledu na to, co se mu před téměř dvaceti lety stalo.

Takže pojďme do toho přátelé. Buďme jako ten Arnold. Nebo jako ten můj kamarád.

Protože jestli to dokázali oni, dokáže to i kdokoli další.

Howg.