Plnou parou vpřed proti systému!

Mám v hlavě tisíc myšlenek a tisíc smíšených pocitů, které se mezi sebou přetlačují jako důchodci při čtvrtečních akcích v Lidlu a nevědí, kudy rychle ven k pokladně, resp. jak se dostat z útrob mojí mozkovny směrem ven mezi lidi, tedy tam, kde můžou něco změnit a mít reálný dopad na okolní svět.

Všechno se to uvnitř mě překřikuje a chce ven, a já tomu pořád ne a ne najít tu vhodnou formu tak, aby sdělení trefilo opravdu tam, kam má. Už dlouho ve mně dozrává téma, které je opravdu rozsáhlé a společensky palčivé. Nicméně než budu schopná jej ze sebe vymáčknout v takové podobě, se kterou budu spokojená (což může klidně trvat několik dalších světelných let), tak upustím páru alespoň některým dílčím poznatkům, které ve mně bijí na poplach a tvoří součást většího komplexního celku.

Tímto krátím tento dramatický úvod, aby nebyl zdlouhavý a nežádoucí jako třídenní průjem, a přejdu přímo k věci.

Díky svému momentálnímu profesnímu „poznávacímu pobytu“ ve sféře státní správy narážím dnes a denně na situaci, kterou jsem do té doby vlastně moc neznala… je to asi něco v tomto smyslu: „případ je absurdní, řešení nespravedlivé, všichni to víme, nám se to taky nelíbí, ale takhle to prostě je, mrzí nás to, nejde s tím nic dělat. S přáním hezkého zbytku dne, na shledanou…“

Aneb VÍTEJTE V ABSURDISTÁNU.

O čem konkrétně mluvím? Například o tom, že na svobodné matky, které spolu se svými čtyřmi dětmi žijí někde na ubytovně, se posílají exekuce, a to kvůli tomu, že nezaplatily za některé své dítko poplatek za komunální odpad…

Anebo o tom, že řízení, ve kterých se daňoví poplatníci snaží po státu získat náhradu škody za nespravedlivě vydaný zajišťovací příkaz a tím pádem zlikvidovanou firmu i mnohdy i život, trvají běžně 10 až 15 let a to ještě s velmi nejistým výsledkem…

Anebo o tom, že na děti, kterým rodiče nedali peníze na jízdenku na autobus a které tehdy chytil revizor, padají dovršením 18. roku života neuvěřitelné exekuce, které se na ně po celou tu dobu vedly kdesi v úkrytu a čekaly jako vlci na svou kořist, až na ni budou moc skočit a tím pádem úspěšně zruinovat normální vstup těchto dětí do dospělého života…

Anebo například o tom, že ubytovny pro sociálně slabé jsou pořád v režii soukromých podnikatelů, kteří si na neutěšené situaci druhých opékají svůj šťavnatý steak a zalévají ho omáčkou v podobě peněz ze státní kasy, které jim proudí z titulu doplatku na bydlení, což je způsob, jakým stát těmto lidem doplácí na bydlení proto, aby mohli mít střechu nad hlavou a neskončili úplně na ulici…

Co všechno mají tyto situace společné?

V první řadě to, že všechny jsou systémově špatně. A že ke změně jich všech je zapotřebí změna zákona a úprava příslušných paragrafů. K tomu ale pořád nedochází. A to proto, že…. Ví to vůbec někdo?

Za druhé pak to, že každá z nich se v nějaké fázi dostane na stůl nějakého úředníka, který se nad věcí buďto vůbec nepozastaví, rozhodne tak, jak mu nařizují paragrafy, přiklepne razítko a věc pošle dál (to je ta horší varianta) anebo v tom lepším případě si nad tou věcí posteskne, uroní pár jízlivých poznámek na téma nespravedlnosti našeho systému a zkorumpovanosti našich politiků, zamáčkne slzu, A PAK rozhodne tak, jak mu nařizují paragrafy, přiklepne razítko a věc pošle dál.

Já tady teď ani náhodou nechci vinit státní úředníky z toho, že za všechno můžou právě oni a že je to jejich neochota, bezohlednost či snad údajně nelidskost, která nás dovedla tam, kde teď jsme.

To ani náhodou. Oni sami jsou dle mého názoru pouze pěšáky a ve své podstatě neutěšenou první linií, za kterou se schovává něco mnohem většího a silnějšího:
Politika. Stát. SYSTÉM.

Proč však tady tyto nebohé úředníky tahám je to, že nikde jinde jsem se dřív v takové míře nesetkala s rezignovaností, jako právě u nich. S takovým tím nešťastným a zároveň zoufalým smířením se s tím, že věci jsou tak, jak jsou a že se s TÍM NEDÁ NIC DĚLAT.

S takovým tím vyčerpaným a zároveň cynickým přijetím toho, že holt to tak prostě je. A přes to nejede vlak. Že věci nejdou změnit a nemá smysl plýtvat energií na pokusy o jakoukoli změnu nebo zlepšení. Že je to předem prohraný boj s větrnými mlýny a jen blázen a naivka by se do těchto bojů pouštěl. Proč? Protože ten systém totiž nejde změnit. Tečka.

Nechci se tady teď pouštět do analýz toho, kde se řešení jednotlivých problémů zadrhlo, kolik let se už někdo snaží na různých legislativních poradách a zákonodárných komisích řešení dané věci bezvýsledně protlačit nebo kdo může za to, že nehledě na četné snahy a podněty se věci vždy tak nějak nechají vyšumět do ztracena.

Prostě jaké jsou konkrétní důkazy toho, že TO (ať už je to „to“ cokoliv) NEJDE ZMĚNIT.

Stejně tak se nechci teď rozepisovat na téma toho, jak by konkrétní řešení mohla nebo měla vypadat. To je předmětem mnohem rozsáhlejší rozvahy, pro kterou, jak píšu v úvodu, prozatím sbírám podklady a vhodná slova.

Teď chci ale v tom všem vypíchnout jednu věc. A sice tu rezignovanost, ten pocit apatie a marnosti a z toho vyplývající nechuť cokoli dělat, což vede k odevzdanému tolerování situace takové, jaká je. Jakkoli je nám všem nepříjemná. Prostě to tak je, tak se s tím smiř a nesnaž se to změnit, ty naivko.

Jenže já jakkoli se snažím pochopit všechny ty procesy, všechna ta vysvětlení a příběhy, tak prostě nemůžu. Nemůžu se smířit s přístupem, že věci se nedají změnit.

Tak se na to teda podívejme blíž. Kdo je v principu ten, co stojí na té druhé straně barikády? Kdo je ten nepřítel, kterého nejde porazit, kterého se nedá zkrotit ani osedlat? Co že to vlastně nejde změnit?

POLITIKA. STÁT. SYSTÉM.

Jenže kdo to ta politika, stát nebo systém vlastně je? Je to nějaká nehmatatelná veličina ukrytá někde ve vesmíru nebo nad Lysou horou? Je to nějaký jednooký kyklop terorizující ubohé ostrovany? Nebo je to snad opravdu ten chudák Babiš, Trump či Voloďa Putin, případně všichni tři dohromady?

Já mám pocit, že ani jedno z toho.

Jsme to totiž my. Je to každý jeden z nás. Jsme to totiž my jako společnost, jako celek, který se chová jenom v souladu s tím, co mu dovolíme. Nežijeme totiž v žádné středověké monarchii ani totalitním státě a nemůžeme se vymlouvat na to, že je tady nějaký režim, vůdce či král, kteří definují naše životy a rozhodují o našem štěstí a osudu. Naopak žijeme v demokratickém uspořádání, a jakkoli se nám demokracie může zdát nedokonalá a děravá, tak jedno ji nelze upřít: odráží přesně to, jaká je společnost sama.

Takže když jsme banda pokrytců a zbabělců, tak taková bude i naše demokracie. Když jsme banda prospěchářů a alibistů, tak taková bude naše demokracie. A pakliže chceme mít demokracii spravedlivou a neohroženou, tak takoví musíme být především my sami. Aby pak mezi námi byli přesně takoví jedinci, které si my pak zvolíme jako své zástupce do parlamentu. A kteří tam pak budou pokračovat v budování a udržování přesně takového „systému“.

Co si budeme namlouvat, tohle není úplně jednoduché a rychlé řešení. Ale je jediné možné. A dávám ho do placu jako svůj hlavní argument proti všem těm „realistům“ hlásícím rezignaci a marnost.

Před nějakou dobou mě zahřál u srdce příběh jednoho mého kamaráda. Long story short, podařila se mu na první pohled nemožná věc. Jako obyčejnému klukovi z jedné obyčejné české vesničky se mu podařilo adoptovat dvě malé dětí z Tanzánie. To znamená vyřídit a zprocesovat celou tu administrativní šílenost, která se do té doby zdála nereálná. Podařilo se mu udělat přesně tu věc, která „prostě nejde“. Proč a nač to nejde, to by bylo na samostatný román, nicméně věřte, že legislativní úprava procesu adopce v Tanzánii zahraničním rodičům je asi tak jednoduchá a příjemná jako srkání vroucí kávy plastovým brčkem. Nicméně jemu se to povedlo. Povedlo se mu porazit a změnit systém.

Kdyby Thomas Alva Edison podlehl tomu, že systém nelze změnit, nikdy bychom si nerozsvítili žárovku. Kdyby Martin Luther King uvěřil tomu, že systém nejde změnit, svět by nikdy nepoznal genialitu Jimiho Hendrixe, protože by ho nikdo nepustil na žádné pódium. Kdyby americké sufražetky nevěřily, že systém lze změnit, ženy by dodnes neměly právo jít k volbám a hlasovat.

Takže halooo, prosím probuďme se. Nepodléhejme dojmu, že systém je nějaké monstrum mimo nás, které je nedotknutelné a nelze jej změnit. Nepoddávejme se té rezignovanosti. Je to jako rakovina. Zakoření v nás a je těžké se jí zbavit. A napáchá nevratné škody.

Ano, my můžeme systém změnit. Ale chce to výdrž a odhodlanost. A trpělivost. A především v prvním kole změnu toho nejdůležitějšího: našeho vlastního postoje.

Howg.

PS: Tímto bych chtěla veřejně poděkovat svojí kamarádce, úžasné advokátce Jiřině Neumannové, která mi během svojí včerejší večerní návštěvy vrátila do žil energii a víru v to, že ZMĚNA JE MOŽNÁ. Jiřinko díky.