Proč jsem se rozhodla psát blog?

Dlouze jsem přemýšlela nad nějakou vysoce sofistikovanou, dechberoucí, marketingově přitažlivou a čtenářsky vtipnou odpovědí na tuto otázku….

A vymyslela jsem prd.

Protože jakkoli erudovaně a originálně jsem chtěla pojmout zamyšlení se nad tím, proč jsem se vlastně rozhodla pustit uzdu své rádoby-literární tvořivosti, tak mi nakonec stejně vždycky akorát vyšlo to jednoduché: protože se chci ze všech těch svých patálií prostě „vypsat“.

Ono to samo o sobě zas není tak úplně mimo mísu. Ale z toho „marketingového“ úhlu pohledu je to tak nějak málo. Každý úspěšný blogger nebo online rádce by totiž dle toho, co píšou v příručkách, měl lidem předávat to „něco“, tu svoji tajnou ingredienci, na kterou během svého života přišel a která ho učinila na věky věků šťastným a úspěšným.

Víte od okamžiku, kdy jsem nastoupila na cestu pokusu o jakési online „podnikání“ (ehm řekněme spíš virtuálního sdílení svého příběhu s cílem zkusit na tom postavit projekt, který bude bavit mě, bavit lidi okolo a který by mi do budoucna jako bonus snad mohl něco málo vydělat), jsem absolvovala nespočet webinářů, online seminářů, kurzů a živých vysílání ohledně toho, jak takový projekt dělat úspěšně a s prstem v nose. Kromě toho jsem sama aktivně v rámci vlastního „průzkumu“ trhu projela nespočet webů, přečetla nesčetně článků a shlédla spousty videí natočených těmi, co už se za tu „velkou louži“ ve svém online podnikání dostali a kterým jejich webové projekty poradenství čehokoliv už celkem úspěšně fungují.

A narazila jsem přitom na jednu věc, která mě ze začátku bavila, posléze trochu znervózňovala a ke konci už úplně štvala. A sice všimla jsem si, že všichni ti lidé vlastně mluví úplně stejně. Nemyslím tím obsahově, projekty jsou různé, od daňového poradenství přes metody jak zdravě jíst a hubnout až po všechny ty průvodce osobním rozvojem, šťastným partnerstvím, naplněným rodičovstvím apod. Ale ti lidé používají skoro identickou FORMU projevu. Každý z promlouvajících/koučujících nahodí takový ten harmonický a blažený výraz, vyšpulí rty do uvolněného úsměvu alá „objevil jsem tajemství podstaty vesmíru“ a při promlouvání k nám divákům používá veškerou tu mimiku a artikulaci ve stylu „jsem tak moc přirozený a opravdově vyrovnaný“, až se mi z toho točí hlava.

Nechápejte mě špatně, já se nikomu nechci vysmívat ani ničí práci nebo „realizaci“ shazovat. Jen jsem si toho prostě všimla.

A začala jsem propadat panice. Protože mi došlo, že já žádnou takovou realizaci nemám. Že ani kdybych se snažila sebevíc, tak se nedokážu culit tím „jsem v pohodě jako obláček na nebi, protože už vím, jak na to“ stylem. Protože prostě já nejsem. Se mnou to spíš hází na všechny strany, skáču nahoru a dolů jako králík v urychlovači částic a ani náhodou jsem ještě nepřišla na tajný recept starých Inků na klid v duši. Naopak se začínám podezírat, že jsem asi v nějaké absurdní tombole vyhrála jakési šílené předplatné na kolotoč, který to se mnou hází hlava nehlava a ne a ne mě pustit ven.

Takže na co si tady vlastně hraju? Cestu k vnitřnímu klidu jsem zatím neobjevila, tak co tady chci komu nabízet..?

A pak mi to došlo. Došlo mi, že jsem začala psát blog právě proto, že si na nic nehraju. A na nic hrát nechci. Že jsem prostě akorát ta blondýna z davu, které se vždycky podaří šlápnout do vosího hnízda a pak má co dělat, aby na následky těch všech bodnutí nepadla hubou na zem. Respektive aby se z té země pak zas zvedla.

A že tedy nemůžu slavnostně napsat, že jsem se rozhodla psát blog proto, abych šířila své poznání o tom, jak nalézt věčné slunce v duši. Protože by to bylo umělé, vždyť já sama teprve ono slunce v duši hledám.

Ale píšu proto, aby se v tom našli další „obyčejní lidé“ jako já. Aby na základě všech těch mých přešlapů a průserů viděli, že možná nejsou jediní, kterým některé věci v životě nevyšly. A aby kvůli tomu nepanikařili, ale našli motivaci zkoušet to dál. Stejně jako já. Protože chci, aby lidé, kterým také zrovna praská led pod nohama, viděli, že se netopí sami.

Ono totiž abych byla upřímná tak na mě z toho množství všech těch moderních koučů čehokoli také vlastně udělali dojem nejvíc ti, kteří působili autenticky. Nesnažili se opakovat „objevené“ životní pravdy, které už jsem předtím slyšela tisíckrát. Ale spíše jen a pouze vyprávěli svůj příběh. A ten mě vždy oslovil nejvíc.

Takže dámy a pánové, snad se vám tady bude líbit a snad vás některý z mých pisatelských pokusů pohladí po duši, nakopne nebo motivuje k tomu nepadat na kolena, ale zkoušet to dál.