Dělání, dělání, to nám úspěch zachrání aneb bez akce není reakce

Informace není transformace. Tečka. Punto. Full stop. Bodka.

To, že něco pochopím, ještě neznamená, že se to začne měnit.

Slyším všechny ty námitky, že to není pravda, že s tím nesouhlasíte, že někdy ke změnám stačilo pochopení, a že pak se věci začaly měnit.

No, to sice jo. Ale tohle funguje jen u věcí/návyků/tendencí, které nejsou ty stěžejní. A které nejsou tak silně zakořeněné.

Tam, kde jde do tuhého, jen s pochopením totiž nepochodíme. Sorry. Ale je to tak.

Proto je zbytečné zkoušet padesátou osmou metodu nebo platit za třicátý šestý kurz. Jestli například přijdu na to, že nedokážu kolem sebe budovat hezké vztahy, tak se věci nezmění jen na základě uvědomění, co dělám špatně. Tu změnu je potřeba rozjet, a to tak, že ZAČNU DĚLAT kroky, které konkrétně povedou k tomu, že začnu na lidi působit jinak. Třeba pravidelně se na ně smát. Nebo jim pravidelně popřát hezké ráno. Nebo je pravidelně za něco chválit, třeba za to, že mají hezký svetr nebo že udělali skvělé kafe.

Každý z nás ví nebo někde hluboko v sobě tuší, co je ta jedna věc, kterou by měl začít dělat, pokud se fakt chce posunout. Ale jestli ji nezačne dělat, všechny další hodiny filozofování o tom, jaké je jádro pudla, jsou jen zbytečná ztráta času.

Tohle je něco, co bychom měli mít stále na paměti a co bychom měli zapojit do našeho života na denní bázi, minimálně teda v případě, že to s naším rozvojem a posunem myslíme fakt vážně.

Měli? Jo, měli.

Vím, tohle slovo nikdo nemá rád. Nikdo nerad slyší, že by něco „měl“. Protože my všichni jsme přece svobodní a svéprávní jedinci, kteří sami rozhodují o tom, co budou a nebudou dělat. A chceme dělat to, co dělat chceme, a ne to, co bychom dělat „měli“. „Měli bychom“ nechceme, protože podvědomě navozuje pocit povinnosti, závazku, něčeho nedobrovolného, do čeho nás někdo tlačí, ať už je to náš šéf, Babiš nebo velký Manitů.

Jo, fajn, do velké míry to tak skutečně je.

Jenomže je v tom ještě něco jiného. Naše lidská přirozenost nám velí, že bychom neměli opouštět komfortní zónu našich běžných návyků a našeho každodenního fungování. Protože proč? Protože historicky to pro nás vždycky bylo riziko, jakýkoliv krok mimo to, co člověk znal, byl spojený s ohrožením života, a proto neopouštěj vyhřátou jeskyni, jinak umrzneš sám v lese, případně tě sežere tygr. Naše pudy jsou proto historicky a vývojově nastavené na modus přežití, proto jakýkoliv výstup mimo to, co známe, automaticky rozsvítí červenou kontrolku podvědomí, která začne hlásit „vrať se, nedělej to, tohle nedopadne dobře“.

Jo, tohle mělo smysl před X tisíci lety. Jo, tohle je mentální návyk, který nám po X století chránil život. Tohle je ale návyk, který nám v dnešní moderní komunikačně vyspělé přetechnizované době už k ničemu neslouží. A pokud my tuhle naši „přirozenost“ neoblafneme a nepřekonáme,  nikam se neposuneme.

Všichni dobře víme, že v dnešní době už to není jenom o tom „přežít“ (teda pokud se nebavíme o životě v Indii, Bangladéši nebo Kongu, kde  se bohužel často ještě pořád bojuje o holé přežití). Mířím teď ale na náš západní ultra pokrokový moderní svět. A tady fyzicky „přežít“ nestačí. Je to o tom přežít PLUS koupit si auto, splatit hypotéku, odjet aspoň jednou ročně k moři na dovolenou atd. A jelikož konkurence je veliká, abychom tyto novodobé požadavky uspokojili, potřebujeme vydělat dost peněz. Potřebujeme uspět. A jelikož žijeme v  době, ve které vládne komunikace, rychlost a propojenost, vyhrává ten, kdo nad rámec znalostí 15 světových jazyků a desetiletých zkušeností v oboru umí také budovat vztahy, kdo umí komunikovat, kdo má tah na branku, kdo umí zvládat stresy i diskomfort, kdo umí plánovat, kdo umí vést týmy, kdo umí vyjednávat, kdo umí XYZ a nespočet dalších věcí.

Takže dnes víc než kdykoli jindy čelíme výzvě makat na sobě, zdokonalovat se, měnit se, vyvíjet se a neustále se posouvat vpřed. A proto víc než kdy jindy čelíme výzvě vycházet z našich komfortních zón, měnit naše návyky, měnit naše způsoby myšlení. Vycházet z jeskyně. Protože pokud z jeskyně nevyjdeme, nijak se nezměníme, naše dovednosti nikam dál neposuneme a nezískáme kvality, které potřebujeme pro přežití v dnešní době.

Naše tisíciletá přirozenost nám ale velí setrvat v tom, co známe, nehledat nové cesty, nepouštět se mimo jeskyni. Proto nám velí nepouštět se do výzev, nedělat změny, které by mohly bolet.

Proto obecně ten odpor k něčemu, co bych „měl“. Protože to, co bych „měl“, mě žene ke změnám, které já přirozeně nechci, protože změna znamená ztrátu komfortu, ztrátu jeskyně, ztrátu bezpečí.

Je to jako začarovaný kruh a bolehlav po divoké noci.

Chci se změnit. Ale věci, které bych „měl“ dělat, aby se něco opravdu změnilo, dělat nechci. Jsou proti mé přirozenosti. Co mi velí přirozenost? Setrvávat v tom, co je. V tom, co je bezpečné. Jaký to má dopad? Nikam se neposouvám. Proč? Protože nedělám kroky, které bych „měl“, aby se věci vážně začaly hýbat. Proč? Protože se mi je nechce je dělat. Proč? Protože jsou proti mé přirozenosti. A tak pořád dokola několik let nebo celý život. A výsledek je, že stojím v místě.

Ono abyste rozuměli, tohle byl skvělý a pro přežití stěžejní motiv v době kamenné. V dnešní době digitální nám ale zásadním způsobem stojí v cestě. A náš život naopak blokuje.

Co se tady snažím říct? Snažím se ukázat, že pokud chceme být úspěšní v dnešní době, musíme makat na své vlastní změně. Ať už z hlediska profesního nebo vztahového. Protože moderní doba má extra vysoké nároky. A pokud tu změnu myslíme vážně, dříve nebo později se dostaneme do bodu, kdy narazíme na nutnost začít ve prospěch naší změny dělat něco, co víme, že bychom dělat „měli“, ale do čeho se nám nechce.

Bez toho ale jakýkoliv posun není možný. A jestli my v tomhle stěžejním okamžiku dáme přednost naší přirozenosti a tomu, že se nám věci, které bychom „měli“ začít dělat, nebude chtít dělat, a necháme tak vyhrát náš tisíciletý návyk nevycházet z jeskyně, skutečná změna a skutečný posun potřebný v naší rychlé době k tomu, abychom uspěli, nikdy nepřijde.

Hodně teorie, teď by to chtělo tu praxi.

Jak to, že někdo se tak posouvá dopředu, tak moc se mění, tak moc sklízí úspěchy? A oproti tomu já, která vím, jak věci fungujou, co by se mělo dělat, jak by to mělo být, stojím pořád v místě?

V 99 ze sta případů je to totiž proto, že ten, kdo se posouvá a v jehož životě se věci fakt efektivně mění, DĚLÁ pro ty změny všechno to, co by MĚL dělat, byť je mu to za začátku proti srsti a byť kvůli tomu musí dnes a denně vylézat ze své komfortní zóny. Vylézat z jeskyně.

Protože ten někdo, kdo ve svém životě věci opravdu mění, transformuje sebe i okolí efektivně skrze DĚLÁNÍ, a ne jen VĚDĚNÍ.

Ano, tradáá, bingo!

Protože informace není transformace. Protože jestli chci opravdu něco změnit, nestačí jen vědět. Nestačí jen aha moment. Musím začít JEDNAT. Musím začít dělat přesně ty kroky, které vím, že povedou tam, kam chci dojít, do kterých se mi ale tak moc nechce. Řeknu vám totiž tajemství. V devíti z desíti takových případů totiž právě ty kroky, do kterých se nám nejvíc nechce, v sobě schovávají onen hrnec se zlatem.

Takže hurá do toho! Nastartujme opravdové změny tím, že naše vznešené aha momenty doplníme také vznešeným děláním toho, co nás k nim dovede. A jen uvědomění to nejsou.

Uvědomění jsou spíš jen dopravní značky, které nám ukazují, kudy je to správně. Ale když se po té cestě nevydáme konkrétními kroky, nikam nedojdeme.

Protože ani desetiletým filozofováním o tom, jak se peče chleba, ani revolučním uvědoměním, že k jeho upečení potřebuju mouku a vajíčka, se chleba sám neupeče.

Mějte se parádně. A ať vám to peče!

Howg.