O síle příběhů, o jejich schopnosti měnit naše životy a také o tom, proč jsou podcasty skvělá věc

Právě jsem doposlouchala jeden podcast a mám pocit, že exploduju inspirací a životní moudrostí (vážně, bez legrace). A tak než dojde k samotné explozi, hodím to tady na papír (ehm, wordopapír), ať je alespoň část toho vznešeného odkazu zachována pro okolní svět i budoucí generace.

Hostem onoho podcastu, který je příčinou mé dnešní osvěty, svitu i osvícení, nebyl nikdo menší než Kobe Bryant neboli černá mamba, ikona amerického sportu a jeden z nejlepších basketbalistů všech dob. Původně jsem od toho moc nečekala, přeci jen jsem dosud tak trochu žila v přesvědčení, že od vrcholových sportovců žádné shakespearovské traktáty a filozofická rozjímání čekat nemůžu. Tenhle podcast mi ale ukázal, jak hodně byla tahle moje dosavadní představa mylná.

Tenhle ten dvoumetrový Kobe totiž poté, co pověsil na hřebík kariéru vrcholového sportovce, začal s činností ne úplně pro tento druh lidí typickou. Světe div se, vrcholový basketbalista začal psát a vydávat povídky, příběhy a pohádky pro děti. A to tak úspěšné a kvalitní, že si v loňském roce za svou tvorbu odnesl dokonce Oscara. To koukáte co? Já taky koukala.

A tady přichází na scénu můj první woow moment dnešního večera. I basketbalista se může stát spisovatelem. Stejně jako právník se může stát zpěvákem. Nebo třeba zubař malířem. Nejsme definováni tím, pro co se rozhodneme, když nám je osmnáct. Nemusíme do konce života kráčet tam, kam nás určité okolnosti života v určité době nasměrovaly, nebo dělat to, co jsme si z důvodů všemožných tlaků nebo chybějícího rozeznání tehdy v našich -nácti vybrali. Nemusíme naše touhy a přirozené nadání utopit v neutuchající frustraci z toho, že jsme odsouzení k tomu srá…. se s tou či onou profesí do konce života jen proto, že jsme si holt v mládí zvolili špatnou školu/obor…

Nedávno jsem se dočetla, že změna profese je jednou z nejzásadnějších změn, které člověk ve svém životě udělá. A nemyslím tím jen změnu zaměstnání, jakože místo ajťáka ve firmě A se stanu ajťákem ve firmě B. Mám tady na mysli změnu toho, co vlastně člověk v životě profesně dělá, čím se živí a jak tráví 80 procent svého aktivního života. Změnu své plavby, změnu směru. Kormidlo doprava, hurá za velkým dobrodružstvím!

A tenhle Kobe mě utvrdil v tom, že je to možné. Že pokud v sobě i přes všechny ty roky umlčování pořád máme ten vnitřní hlas, který nás volá jinam, tak má smysl se tím směrem vydat. Protože nejspíš zrovna tam se může ukrývat náš největší potenciál. Protože jak jsem slyšela už mnohokrát, a nyní i z úst tohoto dvoumetrového velikána, světu prospějeme nejvíce tehdy, když budeme upřímně a naplno dělat to, co nás naplňuje.

Mňam. Dobrý předkrm. Co říkáte? Ovšem nechte si v žaludku prostor, přichází hlavní chod. A zapněte si pásy přátelé, neboť tohle bude velké.

Přichází totiž woow okamžik číslo dvě, a to v bodě, kdy Kobe říká, že odmítnutí jsou vlastně úplně skvělá.

Ehm…cože..? Co tím chtěl básník říci? Mé mozkové závity jedou na max a hlava se mi vaří.

Kobe dovystětluje, že tím, že náš unikátní záměr někdo odmítne, dostaneme jedinečnou šanci vzít to do svých rukou a vytvořit to úplně od píky podle svého. Aniž bychom museli naši vizi upravovat nebo podřizovat diktátu investora nebo trhu. A to je okamžik, kdy můžeme být v našem záměru skutečně upřímní a pravdiví a dělat ty věci tak, jak je cítíme a chceme, nehledě na to, že je to možná v rozporu s momentálním diktátem marketingového mainstreamu. Protože to je ve výsledku to, co k nám přitáhne davy. Ta ryzí autenticita. Bez šablon, které zaručeně „fungují“.

Odmítnutí nebo výsměch tak může být vlastně parádním nakopnutím k tomu, vzít svůj nápad do vlastních rukou a udělat si to sami a podle svého. Což se ve výsledku často ukazuje jako ta nejlepší možná varianta.

„Psát knihy pro děti o nějakém dětském čaroději? Zbláznila ses? To nebude nikoho zajímat!“, slyšela nesčetněkrát J.K.Rowlingová. „Koučovat? Co to je? Vždyť za to ti nikdy nikdo nebude platit!“, slyšel tisíckrát otec moderního koučování Tony Robbins. „Zvát si do pořadu obyčejné lidi z ulice? Na to nenalákáš žádné diváky!“, smáli se Oprah Winfreyové. „Vydávat povídky o sportu? To bude marketingový propadák,“ dozvěděl se Kobe, když oslovil ke spolupráci několik vydavatelství.

Tihle ti všichni se ale odmítnutím nenechali odradit, a naopak to vzali jako výzvu udělat to podle svého. Ve stylu „když nepůjde hora k Mohamedovi, půjde Mohamed k hoře“ si knížky začali vydávat sami, udělali si své vlastní pořady nebo si vzali půjčky a do svého nápadu zainvestovali sami. A výsledek vždy předčil očekávání. Stejně jako předčil odhady všech těch marketingových expertů. Lidem se to líbilo a lidé to chtěli. Protože za tím byla upřímnost tvorby, protože tam byla ta autenticita tvůrců.

Dobré, že jo?

Ovšem tím to nekončí, držte si klobouky přátelé, spanilá jízda pokračuje a přichází woow moment číslo tři.

Otázka na tělo, kdy se Kobeho ptají, jak se mu vlastně povedlo udělat tuhle tu razantní změnu a proč jsou příběhy pro něj tak důležité. Kobe na to bez váhání odpoví: protože my nejsme definování tím, odkud pocházíme nebo kdo byli naši rodiče. Jsme definováni příběhy, které sami sobě vykládáme.

Woow. Přímý zásah. Další trefa do černého. Kobe dokazuje, že je fakt šampion v míření na koš a já mám pocit, že mi právě servírujou zmrzlinový pohár o velikosti slona s čerstvými jahodami a karamelovou polevou na vrch. Moji oblíbenou.:)

Jsme tedy zas a opět u toho, že je jedno, jestli za sebou máme čtyři vysoké školy, deset cadillaců nebo jednu nemohoucí babičku. To jediné, co rozhoduje o tom, jaký život budeme mít, je příběh, který sami sobě vykládáme. Příběh o nás samotných. O našich schopnostech a dovednostech. O tom, co dokážeme nebo nedokážeme. A tak jestli v našem soukromém vnitřním podcastu neustále běží, že tohle se nám nepodaří a na tohle nemáme, tak přesně takhle se budeme chovat. Nebudeme na to mít. A nepodaří se nám to.

Je dost možné, že příběh, který si přehráváme, vlastně původně není zas tak náš, že jsme ho kdysi koupili od někoho jiného (nejčastěji rodičů nebo učitelů na základní škole). Nicméně přestože jsme již dospělí a tito lidé už dávno aktivně v našich životech nefigurují, my stále s velkým úspěchem tenhle kdysi získaný „záznam“ reprodukujeme sami sobě. Zas a znova.

Proto je v příbězích taková síla. Proto příběhy rozhodují o našem životě. A proto pokud budeme poslouchat příběh, který nás podkopává a zrazuje z cesty, tak nikdy nikam nedojdeme. Právě z tohoto důvodu se Kobe rozhodl psát příběhy, které novou generaci podrží. Které přepíšou tu jejich starou, omezující verzi. Protože přepsáním příběhu, který sám sobě vykládal, dokázal Kobe změnit svůj skutečný, vnější příběh.

Protože příběhy, které vykládáme sami sobě o nás samotných, definují to, jaký příběh budeme skutečně žít.

Balalalala bamba!

Blížíme se do finále, já už nadšením skoro ani nedýchám, bouchá šampaňské, ohňostroje střílí, a jako třešnička na dortu přichází woow uvědomení numero quatro:

Příběhy jsou to zásadní a stěžejní nářadí pro to, jak vzít život do vlastních rukou a začít ho směle a rozhodně řídit. Protože přesně tohle se skrývá pod banánově vláčnými frázemi typu buď tvůrcem svého života, rozhoduj sám o svém životě apod. Když už jednou přijmeme základní premisu, že jsme za svůj život odpovědni my sami a že o našem osudu nerozhoduje žádný Manitou, Hatatitlá ani Brouk Pytlík, tak nás přesto ještě může srazit na kolena argument typu „co ale když mě někdo podvede, přepadne, oklame, podrazí apod..? O tom rozhodovat nemůžu, za tohle nejsem zodpovědný!“

Ne, to ne. Ale jseš zodpovědný za to, jak k tomu přistoupíš. A je jen na tobě, jaký příběh si k tomu připojíš. Slovy mého oblíbence Tonyho Robbinse „nemůžeme rozhodnout o tom, co všechno se nám v životě stane. Ale můžeme rozhodnout o tom, jak k tomu přistoupíme.“

A to je bingo výhra dnešního večera. Nám všem se v životě dějí různé nemilé věci. Ale je jenom na nás, jestli za tím vidíme spiknutí všehomíru proti nám samotným, pomstu Dark Weidera nebo zlomyslnost naší tchýně/sousedky/šéfa/uklízečky. Anebo si tam místo toho nahrajeme příběh o zkušenosti, ze které se můžeme něco naučit, o nic neznamenající shodě náhod nebo o události, která se nám sice moc nelíbí, ale která nás může posunout někam mnohem dál. Protože to, jakou verzi příběhu si do našeho hardwaru nahrajeme, a to, jakou nálepku dané situaci dáme, už je plně v našich rukou. A my sami rozhodujeme o tom, jaký příběh budeme sami sobě vykládat.
Oujééé bejbe, takže hurá za našimi vlastními příběhy, které nás posunou dál! Protože fantazii se meze nekladou!
***
Tak jo, to už je teda konec. Žádný další aha moment číslo pět už nebude. Protože to by moje srdeční soustava asi nerozchodila, už teď mi srdce bije nadšením tak, že Big Ben je proti tomu trapný amatér.

Byl to ale celkem nášup co? Pro mě tedy určitě. A smekám před Kobe Bryantem a smekám i před Jay Shettym, který Kobeho ve svém podcastu hostil. Chlapi jste pašáci! A vůbec vám tady nedělám reklamu, protože vy ji nepotřebujete.:) Děkuji ale za inspiraci, které se mi díky vám dnes dostalo. A děkuji také všem dalším, kteří mě svými slovy a příběhy nepřestávají inspirovat a motivovat. Protože v příbězích je fakt síla.

Howg.