KDYŽ ODCHÁZENÍ BOLÍ aneb bolest z opuštění

Toto léto je intenzivní.

A abychom to využili nejen k dělání marmelád, pojďme si posvítit na VZTAHY.

Vztahy totiž řešíme všichni, v létě často o to intenzivněji.

Dovolte mi teď ukázat surovou a nahou pravdu o tom, proč nám to v partnerství/manželství bouchá. Nejen v létě.

Protože marmeládu je fajn dělat z ovoce. Ne ze svého partnerského vztahu.

Vezmeme to jednoduše:

Máme vztah.

Ze startu je nám v něm dobře. Ten druhý je splněním našich snů. Konečně máme pocit, že nás někdo vidí, vnímá, slyší.

Proč?

Protože hormony. Protože chemie. Protože přitažlivost a fyzično.

Po čase/po několika letech/po dětech (dosaďte si tam, co potřebujete) přichází nemilé EJHLE.

Ten druhý nám začíná šlapat na naše bolístky. Každému z nás na tu naši, kterou v sobě máme.

• Ten, kdo potřebuje, aby ho ten druhý podpořil, ochránil, postaral se… tak má „najednou“ vedle sebe někoho, kdo ho ve všem nechává samotného, nijak nepodpoří, finančně neochrání…

• Ten, kdo potřebuje, aby ho ten druhý víc tulil, objímal, byl víc fyzický… tak má „najednou“ vedle sebe někoho, kdo je jako ledový král nebo královna…

• Ten, kdo potřebuje, aby s ním ten druhý víc sdílel, komunikoval, měl společné zájmy… tak má „najednou“ vedle sebe solitéra, který moc nemluví, nesdílí, jede si svoje…

• Ten, kdo potřebuje, aby mu ten druhý projevil uznání, ocenil jej, viděl jeho úspěchy nebo to, co dělá… tak má „najednou“ vedle sebe ignoranta, který ho nejenže nevidí, ale naopak jen pořád kritizuje...

• Ten, kdo potřebuje, aby s ním ten druhý byl, žil, budoval rodinu… tak má „najednou“ vedle sebe někoho, kdo pořád odchází, opouští, je nestabilní…

A tak dále a tak dále.

A my všechny ty situace často hodíme do jednoho pytle s tím, že ON/ONA JE TAKOVÝ, MAKOVÝ, NA PRD, ON/ONA ZA TO MŮŽE, PROTOŽE KDYBY SE CHOVAL JINAK, TAK…

Jenomže tady další EJHLE.

Protože možná jste si všimli, že vůči jiným nebo v jiných situacích je váš partner přesně takový, jakého si ho přejete…

… s ostatními umí být sdílný, komunikativní, veselý, zodpovědný, ochranitelský, podporující, stabilní, milující a já nevím co ještě…

Ale vůči vám se tak TEĎ UŽ nechová.

Ups. Čím to?

To jsem byl/byla na začátku tak slepá?

Anebo: jak to, že se ke mně tak dřív choval, a teď už ne?

Anebo: jak to, že vůči jiným se tak chová, a vůči mě už ne?

A hlavně, co s tím?

Hlavní je najít viníka

Řešení začíná v první řadě tím, že si dovolíme připustit, že to není JEHO nebo JEJÍ CHYBA/SELHÁNÍ aneb nenecháme se strhnout vlnou, že ON/ONA JE TEN ZLOUN, KTERÝ MŮŽE ZA TO, JAK SE TRÁPÍME.

Připusťme i naši spoluúčast…

Máme?

Super.

V tom případě se můžeme posunout na druhou, mnohem hlubší rovinu celé té vztahové šlamastyky.

A ta zní:

KAŽDÝ SI SVÉHO PARTNERA PŘITAHUJEME NA ZÁKLADĚ NAŠEHO VLASTNÍHO ZRANĚNÍ.

Ne na základě toho, jaké má oči, jak na nás zapůsobil tehdy poprvé v baru nebo jaký jednou bude táta.

My jsme si ho přitáhli na základě toho, jaké MY V SOBĚ MÁME NEVYŘEŠENÉ ZRANĚNÍ z dětství.

Au. To bolí.

Přečtěte si to ještě jednou.

Ano, z dětství.

A ten partner/ta partnerka nám drnká na to naše zranění, aby nám defacto pomohl ho objevit, naplno uvidět a díky tomu uzdravit.

To zranění v nás totiž kdysi dávno do našeho těla a neurosystému vepsalo určitý příběh.

Příběh o tom, co je láska. Jak vypadá, jak se přožívá, jak chutná.

Protože ať se nám to líbí nebo ne, každé dítě si do svého systému nahrává příběh o tom, co znamená láska. A ten příběh se odvíjí od toho, co to dítě zažívá a v jakých podmínkách vyrůstá.

A tenhle příběh nás pak bude podvědomě ovládat celý zbytek života.

A bude rozhodovat o tom, jak se pak jako dospěláci budeme ve vztazích cítit, co v nich budeme prožívat, a jak se v nich budeme chovat.

A to po zbytek života.

Šílené?

Ano.

Pravdivé?

Bohužel naprosto.

Naše dětské příběhy

Takže pokud to dítě z nějakého důvodu zažívá pocit, že na něj rodiče nemají čas a nedostává pozornost, kterou potřebuje…

… čárymáry fuk, máme tady v jeho podvědomí nahraný příběh, který je o tom, že

• „takhle vypadá láska. Bez pozornosti.“

Pokud dítě z nějakého důvodu zažívá pocit, že jakkoliv se snaží, tak stejně to maminka nebo tatínek nevidí a neocení…

… čárymáry fuk, máme tady v jeho podvědomí nahraný příběh, který je o tom, že

• „takhle vypadá láska. Cokoliv uděláš, stejně to nikdy nebude dost.“

Pokud dítě z nějakého důvodu zažívá pocit nejistoty a strachu, protože maminka nebo tatínek jsou nestabilní, nespolehliví emočně, sem tam láska, sem tam výbuch, zlost a zavření do pokoje…

… čárymáry fuk, máme tady v jeho podvědomí nahraný příběh, který je o tom, že

• „takhle vypadá láska. Není bezpečná. Nemůžeš se na ni spolehnout, stejně na všechno budeš sám.“

Pokud dítě z nějakého důvodu zažívá pocit tlaku, že si pozornost a lásku rodičů musí nějak zasloužit, ať už vzorně uklizeným pokojíčkem nebo jedničkami na vysvědčení…

… čárymáry fuk, máme tady v jeho podvědomí nahraný příběh, který je o tom,

• že „takhle vypadá láska. Není to o mě. Je to o spokojenosti toho druhého. Takže já se musím snažit, abych toho druhého potěšil, uspokojil. Jde o jeho štěstí, ne o moje.“

A tak dále a tak dále.

A pak bumbác, k tomuhle magickému nápoji přimícháme pár let zapomnění (protože už si přece nepamatujeme, co nám tehdy v těch 5 letech maminka nebo tatínek řekli nebo udělali), následně dospějeme, máme pocit, že víme, kdo jsme a co chceme…

…jenomže už nevidíme, jaký příběh o lásce v sobě máme nahraný z dětství…

… potkáme někoho, kdo nám přijde úžasný a skvělý, do něj se zamilujeme, možná si ho dokonce vezmeme a máme s ním děti…

… a najednou, po nějakém čase, tady máme fantastické a nečekané překvapení, že ten úžasný a skvělý partner nám chtě nechtě začne co?

ZRCADLIT PŘESNĚ TEN PŘÍBĚH, KTERÝ SI S SEBOU NEVĚDOMĚ TÁHNEME od dětství.

A začne se k nám přesně podle toho našeho příběhu chovat.

Tak, jak nás to nejvíc bolí.

Tak, jak to nejvíc nechceme.

Ale tak, jak jsme to poznali v dětství a jak to z té doby jako jediné máme nahrané v našem podvědomém systému.

Pokud tam máme nahraný příběh o tom, že cokoliv uděláme, stejně to nebude dost

(protože nás rodiče nikdy nepochválili a nezajímalo je, jak skvělý domeček z lega jsme postavili)...

…tak v nás tenhle pocit bude náš partner zas a znovu vyvolávat a zas a znovu nás bude stavět do situací, které nám budou ukazovat, že nejsme dost.

Pokud tam máme nahraný příběh, že láska je o tom, že stejně na věci budeme sami

(protože rodiče pro nás v dětství nebyli moc přítomní a často jsme byli zavření sami v pokojíku se svými emocemi, třeba kvůli tomu, že prostě té Aničce tu panenku nechceme půjčit)…

… tak v nás tenhle pocit bude náš partner zas a znovu vyvolávat a zas a znovu nás bude stavět do situací, které nám budou ukazovat, že jsme na všechno sami.

Pokud tam máme nahraný příběh, že láska je o „studeném odchovu“

(protože rodiče neuměli projevit emoce, přitulit nás a říct nám, že nás mají rádi)…

…tak v nás tenhle pocit bude náš partner zas a znovu vyvolávat a zas a znovu nás bude stavět do situací, které nám budou ukazovat, že v našem vztahu je studeno a zima.

A tak dále a tak dále.

Prostě chtě nechtě v nás náš partner bude vyvolávat pocity, které tak dobře známe v dětství.

Které tak bolely.

Které tak nechceme.

Které ale máme v sobě nahrané v našem podvědomém příběhu o lásce.

A tak ty pocity budeme prožívat zas a znova.

Samotu. Opuštění. Nejistotu. Strach. Zimu. Chybějící podporu. Neuznání. Nespravedlnost. Lhostejnost.

Atd atd.

Podle toho, co tam máme nahrané.

Au.

To bolí, co?

Partner za to nemůže.

A teď to nejděsivější.

Ten partner za to fakt nemůže. A proto když ho vyměníme, tak se nic reálně nevyřeší.

Protože dokud my chodíme světem s takovým nebo makovým vnitřním podvědomým příběhem o tom, jak chutná láska (a tenhle příběh jsme si tam chtě nechtě nahráli, když jsme byli děti), tak každý další partner nám co?

BUDE ZRCADLIT ZASE TEN STEJNÝ PŘÍBĚH.

Protože jsme si ho právě skrze ten příběh přitáhli.

Bez ohledu na to, že se nejdřív chová jinak.

Dřív nebo později zase začne zrcadlit ten náš vlastní podvědomý příběh.

Dokud jej nezměníme.

Ne partnera. Ten příběh.

A tohle je ta největší výzva. Tady začíná opravdová dřina.

Protože abychom ten příběh mohli změnit, musíme ho nejdřív být schopní uvidět, pochopit, vzpomenout si.

Přiznat si ho.

A to bolí.

A pak, když si konečně „vzpomeneme“ a pochopíme to, tak to musíme uzdravit.

Ne v hlavě.

Ale v emocích, v těle, v našem nervovém systému.

Tam všude to totiž je.

A tohle není jednoduchá cesta.

Naopak, je to jedna z nejstrašidelnějších a zároveň nejodvážnějších cest, které kdy můžeme podniknout.

Protože tomu, čím jsme jako děti nejvíc trpěli, čeho jsme se nejvíc báli (odmítnutí, kritika, nezájem, málo pozornosti, emoční nestabilita, hněv atd.) .

… tomu všemu, co máme uložené od té doby v těle a neurosystému…

…tomuhle všemu potřebujeme čelit.

Neutíkat před tím.

Neignorovat to. Nezlehčovat to.

Nepřelepovat to alkoholem, časem s kamarády, novým vztahem.

Potřebujeme to v plné síle uvidět a otevřít.

Proč?

Protože jedině díky tomu to můžeme ZMĚNIT.

Nejen tím, že to pochopíme. Ale tím, že to především uzdravíme všude tam, kde je to podvědomě od dob našeho dětství uloženo.

V těle.

V našem neurosystému.

Jedině tam můžeme vyléčit ten náš příběh z dětství o tom, „co je láska“. A díky tomu pak můžeme vyléčit i náš současný vztah.

Ne proto, že ten druhý „konečně pochopí a změní se.“

Protože takhle to nikdy nepůjde.

To můžete rovnou čekat na Godota nebo se rozvést.

My ten vztah můžeme změnit díky tomu, že přepíšeme náš vlastní vnitřní příběh.

A díky tomu nám náš partner začne zrcadlit něco jiného.

Tu zdravou verzi lásky.

Tu, která je o propojení, sdílení, bezpečí, neopouštění.

Zní to tvrdě?

Možná jo.

Ale čím dřív pochopíme, že partneři se vzájemně přitahují na základě svých vlastních zranění z dětství, že si na ta zranění vzájemně šlapou, aby každý z nich díky tomu uviděl a pochopil, jaký tam má nahraný příběh o lásce z dětství…

… tím dřív získáme neuvěřitelně cenný klíč k tomu vyléčit svůj příběh.

A díky tomu pak, TEPRVE PAK, můžeme být schopni dlouhodobě prožívat lásku, po které toužíme, kterou jsme ale v dětství nedostali.

Protože dokud nevyléčíme a nezměníme svůj příběh o tom, jak vypadá láska, který tam někde hluboko v sobě máme z dob dětství nahraný …

…tak se můžeme hádat, plakat, rozcházet se, znovu ženit nebo vdávat… ale ten druhý nám pokaždé zas a znovu dřív nebo později jen odzrcadlí náš vlastní příběh.

Jak zvládnout odcházení

A mám pro vás teď tu nejkrásnější zprávu: JDE TO.

Jde s tím pohnout.

Není to jednoduché.

Není to pro každého.

Proto pokud někdo volí cestu rozchodu, odpojení se ve vztahu nebo prostě jen rezignované „je to vůl, může za to on“, tak naprosto chápu.

Jen chci říct, že tohle bohužel pomůže možná na chvíli… ale dlouhodobě to nic nevyřeší.

Jo, dá se s tím takhle přežít celý život.

Já to tak ale nechtěla.

Protože jsem i na základě své práce byla přesvědčena o tom, že můžu mít dlouhodobě naplněný, podporující a láskyplný vztah.

Že to tak každý může mít.

Akorát k tomu musí uvidět, pochopit, a hlavně uzdravit svůj vlastní příběh, svoje vlastní „dětské podvědomé trauma“ o tom, jak „vypadá láska“.

Sama jsem si tím teď v létě procházela.

Na dveře mi totiž zaťukal můj starý a bolavý příběh o odcházení a opuštění. Objevilo se několik situací, které ve mě pocit opuštění rozdrnkaly tak silně, že jsem si řekla, že to musím naplno prozkoumat.

Pomocí metod, se kterými pracuju, jsem rozkličovala svůj vlastní příběh o opuštění z dětství.

Prošla tím naplno. Spoustu věcí pochopila. Spoustu vyléčila na úrovni svého těla i nervového systému.

A voilá, přišla neuvěřitelná úleva.

A taky okamžité zlepšení mého vlastního vztahu.

Ne proto, že jsem si něco vybrečela nebo vykřičela.

Ale proto, že jsem to přeladila v sobě.

Není to jednoduché. To nepopírám.

Ale je to možné.

Howgh.

S úctou k naší/vaší vnitřní svobodě.

PS: Tím, že jsem si tím teď čerstvě prošla sama, ráda v tom podpořím i tebe, pokud je to teď i tvoje téma.

Já se v tom totiž taky nechala podpořit těmi, vůči kterým mám důvěru. Protože na téhle cestě je taková podpora opravdu důležitá.

Když se PROKLIKNEŠ TADY, můžeš si rezervovat půlhodinu se mnou zdarma, kde ti díky tomu, čím jsem teď procházela já, možná můžu pomoct i s tvým příběhem.

Nevyřeším ti to během půl hodiny.

Ale můžu ukázat a popsat cestu, která k tomu vede.

Tu, kterou jsem prošla já sama.

Howgh.