Proč je důležité míti svého Freddieho

Česká média jsou plná Jaromíra Jágra a toho, jak jen si mohl dovolit odjet do Číny coby jeden ze členů obchodní delegace doprovázející Miloše Zemana na jeho oficiální státní návštěvě v zemi šikmého oka a rýžové nudle.

No to je hnus velebnosti. Do Číny! Za komunisty! A ještě k tomu se Zemanem!

To je konec. Ti, kteří ho roky milovali, prožívají v tomto vztahu první vážnou krizi. Těm, kterým byl lhostejný, zůstává lhostejný i nadále. Ale ti, kteří ho nikdy neměli rádi, mají novou parádní munici, kterou do něj pálí hlava nehlava.

Chudák Jarda se to snažil vysvětlit. Ale úplně zbytečně. Stejně ho nikdo neposlouchal. Ani poslouchat nechtěl. A tak to vzdal a prohlásil, že už k tomu nic dalšího říkat nebude a ať mu vlezou všichni někam.

Přitom důvod, kvůli kterému se vydal do Číny, je víc než zásadní. Poslouchali jste ho někdo?

Jaromír Jágr jel do Číny dle svých slov proto, aby mohl inspirovat a motivovat. Aby mohl vrátit to, čeho se dostalo kdysi jemu samotnému. Obrovské inspirace a chuti dokázat nemožné poté, co viděl tehdy kdysi před sto lety na jednom hokejovém zápase v socialistickém Československu na vlastní oči Maria Lemieuxe. Aby mohl předat dál ten neuvěřitelný náboj a sílu, která se v člověku probudí, když narazí na svůj vzor, svůj idol, na svého hrdinu.

Novináři včetně velké části veřejnosti se mu vysmáli. Prý povídačky staré babky. Ale tím se teď nebudu zabývat. Na přesvědčování kazatelů pravdy a mravokárců nechci ztrácet čas.

Vraťme se k tomu okamžiku, kdy mladý Jarda uviděl poprvé živě onoho Maria Lemieuxe. Jakého Maria? Koho? Kdo že to vůbec je?

Na tom vlastně nesejde.

Důležité totiž v tomto příběhu je, čím byl onen Mario Lemieux pro mladého Jardu. Jak ho motivoval a inspiroval. A jak se díky němu tehdy náctiletý Jarda rozhodl, že dokáže to, o čem do té doby jen tajně snil. Jak se tehdy kousnul a našlápnul na cestu tvrdé práce s vidinou toho, že jednou bude hrát taky takové velké zápasy. A jak z té cesty nesešel a ve svém úsilí nepolevil. Jak určitě nejméně tisíckrát bojoval se svými vnitřními hlasy a démony a měl chuť to vzdát. Ale jak ho pokaždé v takových chvílích postavila na nohy právě myšlenka na onoho Maria, který ho v představách jakoby kamarádsky poplácal po ramenou, řekl, že chápe, jak je to těžký, ale že stojí za to to nevzdat, a pověděl mu něco ze svého příběhu, který mladého Jardu zase nakopnul zpátky do latě a pomohl mu překonat i temné propasti svých vlastních pochyb a nedůvěry.

Přesně proto jsou totiž naši hrdinové tak důležití. Přesně proto je totiž tak moc důležité nějakého svého vlastního hrdinu mít.
Svůj idol, svůj vzor, někoho, kdo je pro nás nekonečnou inspirací nevzdat to, makat a jít si zatím, co chceme. Protože tahle osoba je pro nás naší vnitřní oporou, tím nejbližším a nejlepším kamarádem, kterému se můžeme v myšlenkách vybrečet na rameno právě tehdy, kdy se nám nedaří a naše cesta se nám před očima rozpadá jako papírové leporelo.

To jsou totiž přesně ty okamžiky, kdy si vzpomeneme, čím si prošel náš hrdina. Jaké situace musel řešit a do jakých šlamastyk ho život poslal. Ale on tehdy nesbalil svých 5 švestek a neutekl. Protože to by o něm svět dnes s největší pravděpodobností nevěděl a naším vzorem by se tak nejspíš nestal. Naopak, ten člověk vytrval, navzdory všem možným i nemožným vnějším překážkám ze své vize neslevil a dřív nebo později ho za to svět začal milovat. A jestli ne svět tak alespoň my. 🙂

Mnohdy žasnu nad tím, jak je role hrdinů v našich moderních a ultra technologicky vyšperkovaných životech podceňována. Jako by to bylo něco dětinského a naivního, něco, co do života uvědomělého a úspěšného self-made dospěláka nepatří.

Přitom opak je pravdou. Tím, že máme někoho, jehož kvality a úspěchy nás inspirují a fascinují, získáváme určitou vizi, ke které směřujeme, určitý pocit odhodlání a přesvědčení, že věci jsou možné. V neposlední řadě pak získáváme určitého vnitřního učitele, na jehož příkladu se pomalu začínáme učit kvalitám a vlastnostem, které nás přitahují a které nám imponují.

Stručně řečeno: díky svým hrdinům se můžeme stát tím, kým chceme.

Hrdinův příběh s námi rezonuje, brnká nám na ty správné struny a probouzí v nás to nejlepší. Identifikujeme se s jeho příběhem a skrze to s jeho odhodláním, přesvědčením a sílou. Hrdina nám ukazuje nové možnosti, dodává odvahu a v naší mysli otvírá dveře vedoucí tam, kam bychom si sami dřív netroufli.

Ti, kteří nemají ve svém životě žádný vzor nebo žádného hrdinu, nemají žádnou inspiraci. A bez inspirace není nadšení. A bez nadšení není radost. A bez radosti není život.

Všichni lidé, kteří ve svém životě něco dokázali, ať už to byli významní vědci, podnikatelé, sportovci či herci, se dostali tam, kam se dostali, z velké míry hlavně díky tomu, že měli nějaký vzor. Že je někdo kdysi nadchl a inspiroval natolik, že se rozhodli na své cestě nepolevit a dojít až k cíli.

Kdyby Manolis Hiotis nenadchl Jimmyho Hendrixe svou hrou na bouzouki, Hendrix by se možná nikdy nestal dodnes opěvovaným kytarovým mágem. Kdyby Mark Zuckenberg už od dětství neobdivoval Billa Gatese, možná bychom se facebooku nikdy nedočkali. Kdyby malého Jamieho Olivera neinspirovalo kuchařské umění jeho vlastního otce, tak by se z něj možná nikdy nestala jedna z největších kuchařských celebrit všech dob. A kdyby se malý Jarda Jágr tehdy nenadchl pro onoho Maria Lemioux, v NHL by dodnes nevěděli, že existuje nějaká Česká republika.

Ať už je pro nás hrdinou naše babička, Karel Gott nebo Freddie Mercury. Nedejme na ně dopustit. Jakkoli směšní se našemu okolí můžou zdát. Jakkoli směšní se přitom ostatním můžete zdát my sami. Nevzdávejme se jich. Protože ztratíme-li své hrdiny, ztratíme své sny.

A v důsledku pak i sami sebe.

A vůbec není náhoda, že tento článek publikuju právě v den vítězství, kdy slavíme hrdiny, díky kterým můžeme v našich zeměpisných šířkách i nadále svobodně pracovat na dosahování svých snů. Díky za to.

Howg.

P.S. A proč je vlastně v názvu článku uveden Freddie? No to je přece úplně jasné! Protože já na svého Freddieho (Mercuryho) dopustit nikdy nedám, no matter what! 🙂