Proč je dobré míti sestru aneb jak moc je důležité věřit svým snům a nevzdávat se

Zažila jsem včera jedno z nejlepších překvapení poslední doby.

Přiznávám se bez bití, že jsem dlouholetý kulturní neznaboh (budiž mi omluvou, že s malým dítětem se do divadla chodí špatně a filmy na notebooku jako kulturu nepočítám). Nicméně začala jsem pociťovat nespokojenost s tím, že jsem kulturně tak negramotná a rozhodla jsem se tento přístup radikálně změnit a začít se konečně a s plným nasazením obeznamovat s tím, co to ta klasická kultura vlastně je. A jelikož nejsem troškař, tak jsem to rozjela ve velkém stylu a koupila si hned lístky na … klasický balet.

Vždycky jsem toužila vidět to a vyzkoušet, jak to vlastně „chutná“. Mít na sobě krásné šaty, sedět v té nádherně zdobené divadelní kóji a brečet dojetím jako Julia Roberts ve filmu Pretty Woman.

Mno dobře, ona sice tehdy byla na opeře, ale to je detail. Chápete.

Chtěla jsem zažít ten okamžik vznešené kultury.

A nebudu lhát, chtěla jsem na vlastní oči vidět ty baleťáky s jejich neuvěřitelně vypracovanými těly, upnutými legínami a … vším ostatním, co k baletu patří. 🙂

Ovšem to, čeho jsem se tam ve finále dočkala, naprosto předčilo mé očekávání. Po první polovině, nabažená pohledy na úžasné pohyby a úžasná těla, jsem se vrhla na víno a chlebíčky, ostatně to přeci ke kultuře patří. Představení, přestávka a pak víno a chlebíčky, no ne? 🙂

Probíráme dojmy z první poloviny, já se zakusuju do voňavého šunkového chlebíčku a v tom na mě kamarádka vypálí: „hele víš, že tady dneska vystupuje tvoje sestra?“

Ughm, uff, mlask..coooo?! Zaskočilo mi a skoro jsem se udusila plátkem vajíčka, do kterého jsem se právě při pokračující konzumaci svého chlebíčku zakousla.

„Děláš si srandu? Moje sestra? Co by tady dělala? A jak vlastně můžeš vědět, že mám vůbec sestru?“

„No fakt, koukej, píšou to tady v programu, že dneska zpívá nějaká Škrabalová. Tak to musí být tvoje sestra ne?“

A vážně. Projíždím očima program a vidím to černé na bílém. Součástí tohoto baletu je i jakási árie, kterou bude zpívat: Dominika Škrabalová. Moje sestra.

Abyste chápali, já věděla, že mám sestru, která se věnuje „nějakému“ zpívání. Že to snad i studuje. A že je to vlastně nějaká taková ta podivná forma zpěvu…jak se to jmenuje…opera..?

Ale jelikož to pro mě bylo vždy něco naprosto nepochopitelného, věnovala jsem tomu pozornost asi jako moje dítě mojí práci. Ví, že do ní chodím, ví, že tam trávím hodně času, ale proč to dělám, potažmo co přesně a kde to dělám, o tom nemá ponětí a je mu to vlastně šumák.

Nemohla jsem se dočkat na druhou polovinu představení a na to, co uvidím. Baletky se napínaly jako luky, baleťáci skákali jako horské kozy a pak to přišlo. Na scéně se objevila taková záhadná postava. Netančila, na scénu přicházela pomalým podivuhodným krokem ve stylu „nejsem baleťák, ale snad si toho nikdo nevšimne“, pak se zastavila a… začala zpívat. Sálem se rozezněla jakási operní árie a já zbystřila.

Skrze divadelní přítmí nebylo moc dobře vidět, ona osoba byla v převleku a s parukou na hlavě, a navíc já sama jsem skrze svoje půl roku staré a polorozpadlé kontaktní čočky viděla víceméně prd. Ale bylo zřejmé, že pod převlekem muže se skrývá žena a mě bylo jasné, že to je ona. Moje úžasná sestra.

Co vám budu říkat. Zpívala nádherně. A já měla v očích slzy. Slzy obdivu, hrdosti a respektu. Nejsem odborník na operu, ale dala bych ji bez váhání deset bodů z deseti. Avšak nejen za to, jak zpívá. Ale hlavně za to, že se jí to vážně POVEDLO. ŽE TO OPRAVDU DOKÁZALA.

Ono totiž její cesta k opernímu zpívání nebyla ani náhodou přímočará. Vlastně byla úplně zamotaná a klikatá. Moje sestra se původně pod vlivem okolí dala na studium práva, aby pokračovala v rodové linii a aby se tak jako náš táta a tak jako já stala dalším vyznavačem kultu nesmyslných paragrafů. Prostě aby měla v ruce nějaký ten „pořádný fach“.

Avšak jelikož je bystrá a vnímavá vůči své vlastní intuici, celkem brzo našla odvahu k tomu přiznat si, že šlápla úplně vedle. A že jestli v tom bude pokračovat, tak sice možná bude jednou mít dobře placenou práci a dobré společenské postavení, ale taky bude hrozně nešťastná, protože úplně pohřbí samu sebe a to, co jí opravdu baví a co jí dělá šťastnou. Zpívání.

A tak se rozhodla studium práv ukončit a vydat se tam, kde ji to táhlo. Ještě chvíli to zkoušela ustát tak nějak napůl, dodělala si bakaláře na mediálních studiích a pracovala v rozhlase, přičemž u toho zároveň začala studovat operní zpěv. Takže po určitou dobu byla k nezastižení. Buďto v práci, nebo ve škole.

A velmi brzo se to začalo podepisovat na jejím zdraví. Začala být vyčerpaná a hodně často nemocná. Až se to dostalo do bodu, kdy začala mít fyzicky problém s hlasivkami. A tak pochopila, co se jí snažilo říct i její vlastní tělo. Že takhle to dál nejde.

A tehdy si řekla: DOST.

Rozhodla, že to udělá jinak. Že do toho půjde naplno. Že skončí v rozhlase a začne se zpívání věnovat na plný úvazek. Že už nebude hrát cizí hru a dělat to, co nechce, jenom proto, aby uspokojila své okolí, rodinu, společnost, zlé jazyky nebo velkého Manitou. A tak pokračovala ve studiu a k tomu začala vést sbor a vyučovat zpívání na škole.

Spousta lidí včetně mě si tehdy začala ťukat na čelo. Teda na to čelo jsme si ťukali už v době, kdy nechala práva a místo toho začala studovat onu podivnou věc, ten operní zpěv. Ale teď už šlo do tuhého. Evidentně se jí totiž ta hloupost nevykouřila z hlavy a vypadalo to, že to fakt s tou operou MYSLÍ VÁŽNĚ. Nechci se ani přiznávat k tomu, kolikrát mi v hlavě proběhly věty typu „ona se fakt zbláznila“, „to nedopadne dobře“, „tohle je utopie“, „bude toho litovat“ apod. Protože co si budeme povídat, říct někomu v našich zeměpisných šířkách, že se chcete živit operním zpěvem je přeci jenom … hodně troufalé.

A voilá, tady ji máme. Po nějakých třech letech od doby, kdy se pro to rozhodla, stojí jako sólistka na scéně divadla Antonína Dvořáka a zpívá hlavní árii v jednom z místních představení. V takovém tom představení, na které muži chodí v oblecích a ženy ve svých nejlepších šatech.

Spadla mi čelist. DOKÁZALA TO.

A já jsem neuvěřitelně pyšná na to, že se můžu chlubit tím, že mám sestru, která zpívá operu v divadle. A ne v ledajakém divadle. Ale v takovém tom krásném, s těmi zdobenými lóžemi a čalouněnými židlemi, na kterých sedí všechny ty pretty women v krajkových šatech, roní slzy dojetím a nechávají se unášet mimořádným zpěvem.

A uvědomuju si, jak je dobře, že nás, „našeptávače dobrých rad“, neposlechla. Že se od svého snu nenechala odradit a šla si za svým.

A už se nemůžu dočkat, až jednou budu balit chlapy na její podepsanou fotku. 🙂

Takže pro mě další lesson learnt. Nenechávejme si vzít své sny. Nikým a ničím. Protože pokud do toho půjdeme na plno a celým svým srdcem, tak dřív nebo později se nám podaří si ten svůj sen splnit.

Díky Domi.

Howgh.