Jak Fénix vstává z popela aneb we are the champions my friends

Po dlouhé době jsem usedla k počítači s motivací začít opět psát a vytvářet příspěvky na svůj blog.

Byla to dlouhá odmlka. Skoro rok. Rok tvůrčí krize.

Ale vlastně nejen tvůrčí. Byla to krize pracovní, vztahová, ideologická…vlastně taková celkem životní.

Za ten rok se událo spousta věcí. Stihla jsem se podruhé přestěhovat do Španělska a podruhé se vrátit zpátky, úplně se vnitřně rozložit následkem nepodařeného vztahu a zase se pomalu dát dohromady, „najít“ svůj směr, abych záhy pochopila, že tohle vlastně není ono a zase se otočit jinam, ztratit víru v samu sebe, abych ji postupně zase mohla najít…

No nebylo toho málo.

Ale přesto všechno jsem chtěla psát a tvořit, upřímně v hloubi duše jsem to vážně chtěla…ale nešlo to. Nemohla jsem. Něco uvnitř mě brzdilo.

Proč? Proč mi to trvalo tak dlouho udělat ten jeden praktický krok, prostě si sednout k počítači a začít psát?

Nikdy předtím bych nevěřila, že může být tak obtížné vrátit se k rozdělané práci. Vždyť přece o nic nejde…prostě jen plynule navážeš na to, kde jsi skončila…vždyť to nic není. Prostě si sedni a něco napiš…

Ale ono to nešlo.

Jakkoli jsem uvnitř cítila hlas, který volal po tom zase začít psát, něco VE MNĚ mě brzdilo. A já to něco musela dost intenzivně rozkličovávat a vést vnitřní boje. Ale nebyly to takové ty boje plné vnitřních monologů a argumentačních válek. Nešlo o vnitřní přesvědčování sebe sama. To nebylo třeba, já věděla, že chci psát a že bych měla zase začít. V tom problém nebyl. Šlo spíš o nějaký pocitový blok. Prostě pocitově jsem toho nebyla schopná.

Pořád jsem čekala, že se to nějak samo rozpustí, říkala jsem si, že je to asi nějaké znamení, že ještě nenastala ta správná doba, že nemám tlačit na pilu… Protože chuť psát tam byla, ta nikam nezmizela…jenom to prostě prakticky nešlo…protože mi v tom bránil nějaký zvláštní, nepříjemný pocit.

A pak jsem to pochopila. Pak, když jsem se konečně doslova skoro znásilnila k tomu, abych si k tomu zpropadenýmu počítači sedla a otevřela ten nový dokument ve wordu…koukala jsem na ten prázdný dokument a najednou to všechno uviděla.

Uviděla jsem svůj vnitřní blok, tu překážku, která mě po celou tu dobu nechtěla pustit dál.

Byl to pocit studu. Hluboký, křehký a bolavý.

Pocit studu, který vyplýval z jakési zrady. Já totiž vlastně „zradila“. Vytvořila jsem projekt, svoje dítě, které jsem na svět přivedla jenom já, na základě svého vlastního popudu. To já si to celé vymyslela, naplánovala, reálně zhmotnila…..a pak se na to vykašlala. Nechala to ležet ladem. Bez zájmu, jen tak, bez jakékoli snahy o to, starat se o to dál. Prostě jsem zradila. Svůj projekt, svoji vizi, SEBE.

A to asi bolelo ze všeho nejvíc. Ta zrada sebe sama. Protože o nikoho jiného tady nejde. Nikdo jiný na mém projektu nebyl závislý, nebyla jsem nikomu ani ničemu zodpovědná…jenom sobě a své vizi, svému přání začít dělat věci jinak. A z té zrady se objevil pocit jakéhosi vnitřního studu. Studu sama před sebou. A to je sakra silný vnitřní blokant. Neradi se stydíme před ostatními, natož pak sami před sebou.

No jo, jenomže co teď s tím? Objevila jsem oko hurikánu, to je fajn. Ale co teď se samotným hurikánem?

Možná vás to překvapí, ale neudělala jsem vůbec nic.

Nemusela jsem. Ono se to celé najednou samo nějak rozpustilo. Jen tak. Samo od sebe.

Jedno pradávné buddhistické moudro říká, že pakliže tě do nohy zasáhne šíp, co budeš dělat? Budeš se snažit přijít na to, odkud ten šíp přiletěl, kdo ho vystřelil, proč mířil přímo na tebe atd…? Anebo ho prostě rychle z toho stehna vytáhneš?

Zajímavé, viďte. Ale vypadá to, že to funguje.

Já konečně objevila šíp, ten jsem vytáhla a rána se zahojila. A já jsem připravená zase začít. Podruhé. A když bude třeba, tak možná někdy v budoucnu i po třetí.

Proč to tady vlastně píšu?

Možná abych si to sama všechno uvědomila. Protože mi došlo, že musím nejprve pořádně poznat, odkud přesně vytéká hnis. V čem přesně je problém. Věnovat tomu energii a úsilí a otevřeně a upřímně komunikovat sama se sebou. Protože jsem pochopila, že když jsem uviděla, v čem je problém, když jsem si to konečně dovolila přiznat, tak pak se ten problém sám rozpustil.

Hnis vytekl a rána se sama zahojila.

A já místo toho, abych ránu dál přehlížela a snažila se ignorovat ten vnitřní neutuchající pocit, že je něco špatně, že se tady děje něco víc, než jen „že se mi nechce psát“, se tak můžu konečně zase plně nadechnout a vykročit. Bez vnitřních překážek a divných pocitů, které se rozpustily poté, co jsem ten šíp konečně uviděla a vytáhla.

Není to jen tak. To nepopírám.

A chce to fakt odvahu a výdrž, být schopný se podívat sám hluboko do sebe. Otevřeně se sám sebe zeptat a otevřeně si odpovědět. Přiznat si věci, které nám jsou nepříjemné. A co víc, přiznat si skutečné příčiny věcí, které nám jsou nepříjemné. Zjistit, co opravdu stojí zatím, že je nám něco nepříjemné. A ptát se tak dlouho, dokud se neobjeví uspokojující odpověď.

Ve valné většině případů pak přijdeme na to, že jádro pudla tkví v nás samotných.

Že za to nemůže pokažený počítač, chybějící chůva, nedostatečné praktické zázemí ani protivná paní učitelka. Že to byla nějaká naše vlastní chyba, nějaké vlastní selhání nebo nepochopení, které nás dovedlo tam, kde nyní jsme. Je fajn si to přiznat. Přijmout, že jsme nejspíš ten šíp na sebe namířili my sami.

Tak jako já jsem si musela přiznat, že jsem ten svůj projekt, to svoje nedonošené dítě prostě nechala ležet na zemi a šla pryč. A že jsem se za to pak vnitřně bičovala. A rozhořčení nad tímto mým selháním, nad tou „zradou“ vyústilo ve stud, který se přetavil do bloku a nechutě jakkoli se k tomu zpátky vracet.

Nicméně už jsem to pochopila. Uviděla jsem šíp a vytáhla jej. Rána se zahojila, překážka odpadla a já se vracím zpátky na místo činu. Chci to svoje nemluvně zase zvednout ze země a začít se mu věnovat.

Freddie Mercury ve své úžasné písní We are the Champions zpívá:

„And bad mistakes
I’ve made a few
I’ve had my share of sand kicked in my face
But I’ve come through.“[1]

Není náhoda, že při slovech „ustál jsem to“ melodie dramaticky vygraduje směrem nahoru k vítěznému nejvyššímu tónu. Chyby prostě děláme všichni. Někdy vůči ostatním, někdy vůči sami sobě. A mnohdy si ten písek do tváře házíme sami. Ale vítězství je v tom uvidět a přijmout to, ustát to sami před sebou a bez pocitů viny vykročit dál.

Protože we are the champions, my friends!

[1] Udělal jsem pár hloupých chyb a dostal jsem svou porci písku hozeného do tváře. Ale ustál jsem to.