Jak hluboko je to ke dnu?

Jak hluboké musí být dno, než konečně dopadneme a budeme moci se zase odrazit?

Tahle otázka mi hlavou vrtá už několik dní. Když se něco nedaří, když se na nás všechno sype, jak dlouho to bude trvat, než se zase budeme schopni svobodně a bez úzkosti nadechnout?

Kam až sahá míra lidské síly, až za jaký roh? Co všechno jsme schopni vydržet? Do kdy jsme schopni přijímat další a další facku osudu, než nás to úplně zlomí? A co bude pak?

Já vlastně vůbec nevím. A moc bych chtěla znát na tyhle otázky zaručenou a pravou odpověď. Jenomže existuje vůbec?

Někdo mi kdysi řekl, že život nakládá každému přesně tolik, kolik daný člověk unese. Protože údajně každý z nás má svoji cestu a nese si na ní ten svůj náklad. A osud/život/vyšší moc/Velký Manitou dobře vědí, čím si každý z nás na té cestě má projít, jakými zatáčkami, objížďkami a uzávěrkami. A každý z nás má tu cestou jinou, svoji vlastní, specifickou.

Máme tedy důvěřovat prostoru, že opravdu ví, co dělá a že nás tím, co na nás háže, přeci jen nechce zatlačit pod zem? Že má ten správný odhad? Že ví, kolik vydržíme a co už je pro nás fakt moc?

Ten příklad s životem pak pokračuje tak, že on nám dávkuje to naše specifické břemeno, přivádí na tu naši specifickou křižovatku, ale pak už je jenom na nás, jak se na té křižovatce zachováme. Život nás dovedl tam, kde se máme něco naučit a něco překonat, a pakliže to zvládneme a tu tíhu nákladu uneseme, posune nás to na nějakou další úroveň, najdeme ten správný sjezd z dálnice a napojíme se na tu správnou cestu.

Ale co když tu tíhu neuneseme? Můžeme alespoň věřit, že nás život nezradí a tak jako věrná GPS nás jenom přesměruje na jinou objížďku? Bude to sice delší a horší cesta, potáhne nás to chvíli přes nějaké pochybné kotěhůlky, ale přeci jen to pořád bude držet ten správný směr, bude nás to vést k našemu vytouženému cíli?

Víte, někdy mi přijde, že je těžké nepodléhat panice a zachovat chladnou hlavu, když to vypadá, že se ta naše GPS snad musela pokazit, že nás to vede přes samé temné lesy a bažiny…

Mám pak plnou hlavu pochybností a strachu, že tudy ta cesta přece nemůže vést, že někde se musela stát chyba. A mám chuť to vzdát a od té GPS se odpojit.Jenomže to asi nejde. Buď je to opravdu tak, že život ví, kolik si toho vůči mě může dovolit, balancuje úplně na hraně, ale tu pomyslnou čáru nikdy nepřekročí a nikdy mě nenechá úplně padnout… Anebo prostě nevím.

Ale nebudu tady lhát, že někdy mě zkouší opravdu až úplně na doraz. A já se pak sama sebe zoufale ptám: jak dlouho ještě? Jak dlouho tohle ještě bude trvat? Jak hluboko ještě musím padnout?

Sometimes you find yourselve in the middle of nowhere. And sometimes in the midle of nowhere you find yourself. 

Mě se to několikrát potvrdilo. Pokaždé jsem se nakonec z toho dna začala hrabat. Pokaždé mě ta moje GPS přeci jen dovedla tam, kam měla a kde mi pak bylo dobře. Pokaždé jsem se zase našla.

Ale stejně vždycky, když cítím, že se zase propadám, tak zpanikařím a bojím se, že tentokrát už to vážně neustojím. Že teď už žádné další bájné vstanutí Fénixe z popela nebude. Že tenhle náklad už je pro mě prostě přespříliš, že z těchhle bažin už se nevymotám.

Co s tím? Asi nic. Asi prostě nezbývá, než věřit. Věřit, že to všechno jednou zase dobře dopadne. A že nás ten Velký Manitou ani tentokrát nenechá padnout. Protože nás zase vede jenom tam, odkud to ještě sami zvládneme. Odkud se nám podaří se vymotat. Možná ne hned, ale za chvíli. Možná to ještě nebude tenhle výjezd, ale pak ten další.

Tak tak. Jdu si udělat kakao.

Neboť jak říká jedno asijské přísloví: Netlač řeku. Teče sama. A já jen doufám, že mám už tu část s těmi nejhoršími peřejemi za sebou. A že už se mi konečně blíží nějaká ta klidná mělčina.