Na slovíčko s draky

Věříte na draky?

Ne? Tak byste možná měli začít. Protože to vypadá, že ti, co si draky kolem sebe dokážou reálně představit, umí zvládat neuvěřitelné věci. Imagine Dragons by o tom mohli vyprávět.

Znáte? Jestli ne, tak doporučuju se seznámit. Já jsem tuto kapelu ještě před rokem vůbec neznala. A ještě před týdnem jsem o ní věděla jen minimum.

Teď mě ale jejich příběh úplně pohltil. Přesněji tedy příběh hlavního „vyvolávače draků“, frontmana kapely Dana Reynoldse.

Ale proč tady chci psát o hudební kapele a jaké to má spojení s mým každodenním koučovacím chlebem?

Obrovské. Jestli mě totiž někdo v poslední době ohromil jako symbol autenticity a otevřenosti, tak je to právě Dan Reynolds.

Síla draka

Jeho texty jsou téměř jako učebnice osobního rozvoje. Není náhoda, že působí tak opravdově a berou za srdce.

Dan píše o temných cestách ke dnu, ale zároveň o obrovské síle nevzdat to a vrátit se zpátky silnější než kdy dřív.

A ví, co čem mluví. Jeho příběh je totiž jeden z těch, ze kterých mrazí, ale které jsou zároveň neuvěřitelnou inspirací.

Dan se narodil v mormonské rodině mezi 8 dalších sourozenců. Umění v jeho prostředí nikdo nefandil a jeho snu živit se naplno hudbou už vůbec ne.

Pro Dana to ale byla dle jeho slov otázka přežití. Už od svých 12 let trpěl depresí, jen tehdy ještě nevěděl, co to je nebo odkud se to bere. Cítil se prázdný, bez radosti, beze smyslu. A z těchto těžkých stavů mu tehdy dokázala pomoct jen hudba. A tak psal a tvořil ve svém paralelním světě.

Psal v metaforách a symbolech, protože nechtěl, aby ostatní poznali, co se doopravdy děje a o čem jeho písně jsou. Styděl se za to, že je jiný a nechtěl, aby se mu ostatní smáli.

Nehledě na těžké psychické stavy a nevůli rodiny se však rozhodl jít si za svým snem, odejít ze školy a naplno se věnovat hudbě.

Aby toho ale nebylo málo, velmi záhy byl diagnostikován se dvěma velmi vzácnými nevyléčitelnými autoimunitními chorobami, které se projevovaly nesnesitelnou bolestí zad a závažnými poruchami trávícího traktu.

Takže pro shrnutí: máme tady mladého kluka, který trpí těžkými depresemi, k tomu má nevyléčitelně rozvrácený trávící trakt a trpí obrovskou bolestí zad.

To nejsou úplně nejlépe rozdané karty do začátku. To by porazilo i vola, nemyslíte?

Proč zranitelnost bolí

Ne však Dana. Byť bojoval se svými vnitřními démony, nechtěl se nechat porazit. Psal hudbu, tvořil, koncertoval, natáčel.

O jeho vnitřním utrpení ale nevěděl skoro nikdo. Jeho texty a hudba však šly přímo na dřeň. A tak není divu, že brzo se svou kapelou zamířil přímo do hvězdných výšin.

Sláva Imagine Dragons nabírala na obrátkách, Dan však své velké tajemství držel pořád pod pokličkou. Čím rychleji ale jeho popularita narůstala, tím se tlak na jeho osobu a výkon zvyšoval. Album, turné, natáčení, koncerty. Pořád musel fungovat.

A pak se to stalo. Po velmi náročném turné se sesypal. A rozhodl se jít s pravdou ven.

Poprvé začal otevřeně mluvit o svých depresích. A poprvé také přiznal, že žije v obrovských bolestech, že fyzicky není v pořádku a nikdy nebude. Bylo to pro něj jedno z nejtěžších přiznání. Musel překonat svůj stud, který ho ovládal od útlých let.

Stud za to, že je jiný. Stud za to, že jeho tělo nefunguje správně. Stud, který si vypěstoval během dospívání a který mu našeptával, že s ním je něco špatně. Že je „pokažený“ a že by se za to měl stydět.

Píšu tyhle řádky a klepou se mi ruce, protože tato otevřená emoční zpověd Dana mi dala možnost uvědomit si, jak těžké stigma pro někoho může být to, že trpí nějakou poruchou.

Najednou jsem uviděla celou tu děsivou sadu nefunkčních toxických přesvědčení, které mají sílu člověka stáhnout trvale pod hladinu.

Jsi „pokažený“. Jsi jiný. Jsi „špatně“. Nikdy nebudeš „správně“. Nikdy nebudeš jako ostatní.

Ruka v ruce s tím totiž jdou hned další přesvědčení, která dokáží ničit životy.

„Nikdy proto neuspěješ. Nikdy na to nebudeš mít. Nikdy se ti nepodaří to, po čem toužíš. Nikdy tě proto nebudou mít rádi. Nikdy nebudeš šťastný. Nikdy X, Y, Z…“

Jsou to přesvědčení, ze kterých mrazí. A se kterými bojují tisíce lidí po celém světě. A bohužel velké množství lidí tento boj vzdá a skončí nešťastně.

Odvaha být zranitelný

Ne však Dan. Celý jeho prozatímní život a jeho hudba jsou o tom, že to nevzdá. Že svůj boj s bolestí a vnitřními démony nevzdá.

(S bolestí se vypořádal naprosto mistrovsky v písni Believer: „pain – you break me down, you build me up“… „my love, my live, my drive it all comes from pain“).

Jakkoli nevídané a pionýrské to bylo, začal své „poruchy“ akceptovat, mluvit o nich, a co víc, ukazoval je světu ve vší otevřenosti a upřímnosti.

Mluvil o svých zdravotních problémech v televizi, v rádiích, promlouval o svých depresích ke statisícovým davům fanoušků na svých koncertech. Dokonce si dovolil před těmito davy při svých zpovědích plakat, upřímně a se vší zranitelností.

Kdy jste naposled viděli plakat chlapa? Kdy jste naposled viděli plakat rockového muzikanta?

A kdy jste naposledy viděli plakat chlapa, rockera, a to ještě na podiu před stotisícovými davy?

Wooow. Tomu se říká otevřenost. Tomu se říká maximální upřímnost a autenticita. A v neposlední řadě maximální neohroženost.

Protože když dáme najevo svoje slabá místa, svoje emoce, stáváme se zranitelnými. A dovoluju si říct, že víc jak čtyři pětiny naší společnosti to neumí, včetně mě. Chce to sakra odvahu si něco takového dovolit.

Neumíme se často otevřít svým nejbližším a někdy ani sami sobě. A co teprve statisícům lidí na koncertech a milionům fanoušků po celém světě. Tomu se říká odvaha.

O to víc, že Dan za to začal schytávat tvrdou kritiku od ostatních ikon rockového světa. Prý je to ufňukaná bábovka. Nejhorší rocker všech dob. Ostuda rockové scény.

Jo, svět někdy není zrovna kamarádský. A ten tvrdý rockový svět už vůbec ne. Tam jsem zvyklí, že rockové ikony řeší své problémy alkoholem a drogami, sem tam nějak bitka a rozmlácený hotelový pokoj.

Ale jít takhle otevřeně do sebe? Před celým světem? A ukázat, že naše psychika a fyzické zdraví je téma, o kterém potřebujeme mluvit nahlas? To se mezi rockery nedělá. Nebo respektive dosud se to nedělalo.

Poselství Imagine Dragons

I proto tímto před Danem, jeho draky a jeho příběhem hluboce smekám.

Danův příběh nám totiž ukazuje několik životně důležitých skutečností:

• jakkoli těžké podmínky v životě máme, jakkoli těžké okolnosti nás potkají, nesmíme se nechat porazit vlastními myšlenkami a toxickými přesvědčeními, které nám našeptávají, že jsme špatně, že jsme pokažení, a že proto nemáme nárok na své místo pod sluncem,

• že největší svoboda přichází tehdy, když svého vnitřního nepřítele vyneseme na světlo a přijmeme do hry, místo abychom jej dusili tajně pod polštářem a snažili se namlouvat sobě i okolí, že neexistuje,

• že není větší síly než naše vlastní autenticita, a že když najdeme odvahu být naplno sví a opravdoví, tak právě díky této ryzí zranitelnosti se staneme neporazitelní.

Nutno dodat, že Imagine Dragons mají několik nadací a organizací na podporu mladých lidí trpících psychickými poruchami, vedou organizace pomáhajícím rodinám mladých pacientů s rakovinou a v poslední řadě se velmi aktivně zasazují o toleranci vůči LGTB komunitě.

Chtěla jsem tím tento článek ukončit, ale právě dokoukávám na záznam z jednoho koncertu, který mě nechává v slzách. Musím o tom proto ještě napsat.

Je to záznam z koncertu, kde Dan mluví o důležitosti přijetí. Přijetí těch, kteří se cítí být nepřijímáni svým okolím.

Je to pro něj psychicky náročné, je to na něm vidět. A když chce uctít památku všech mladých lidí, kteří bohužel tíhu nepřijetí neunesli a následkem toho spáchali sebevraždu, naplno se rozpláče.

Rozpláče se tolik, že není schopný stát a v slzách se sesune k zemi. Davy fanoušků ho sledují se zadrženým dechem. A v tom na scénu přiběhla jeho osmiletá dcerka, která ho objala a sladce mu říkala: „daddy I love you„.

Dan v slzách odpověděl „I love you too my darling, I love you soo much.“ A tak tam chvíli seděli v tichu a objetí na scéně před stotisícovým davem.

Z očí mi se valí slzy. Síla toho okamžiku opravdovosti, upřímnosti a lásky je omračující. A neuvěřitelně inspirující.

Dan si proto zaslouží obrovský respekt. Respekt za hudbu, kterou dělá.

Respekt za to, jak ukazuje milionům mladých lidí po celém světě, že psychické zdraví je důležitá součást života a že má smysl se o něm bavit.

Především ale má můj respekt za ten úžasný příklad, který dává nám i našim dětem, že není větší síla než dovolit si být naplno autentický a naplno zranitelný.

Před sebou, před svými dětmi, před svým okolím.

Vždy a všude.

Howg.