RONALDO. Tečka.

CR7. Cristiano Ronaldo dos Santos Aveira. RONALDO. 

Asi netřeba představovat blíž. Všeobecně a dlouhodobě považovaný za jednoho z nejlepších fotbalistů planety. 

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se odhodlala jeho příběh sepsat. Pro mě osobně totiž přestavuje tak silnou story, že jsem si při studování tohohle „případu“ musela dát vždycky na chvíli pauzu, abych to rozdýchala. 

Tenhle příběh totiž ukazuje, že je opravdu reálné vystřelit během jednoho života z nuly na sto. Nebo možná na tisíc.:) A to bez čárů a kouzel, jen díky své vlastní píli.

Tak pojďme na to: 

Cristiano se narodil do velmi chudé rodiny žijící v hlavním městě portugalského ostrova Madeira. Jeho otec byl bývalý voják, který se z války v Angole vrátil s tak pošramocenou psychikou, že propadl naplno alkoholu.

Cristiano ve vzpomínkách říká, že bylo málo dnů, kdy otec nebyl opilý, že si jej vlastně jinak než opilého nepamatuje. Starost o rodinu tak padla na jeho matku, která se snažila rodinu uživit jako kuchařka, bohužel však rodina na tom byla ekonomicky tak bídně, že když jeho matka zjistila, že je po čtvrté těhotná (čekajíc Ronalda), snažila se potratit, protože si nedokázala představit, jak další dítě uživí. 

Ronadlo tedy vyrůstal v malinkém bytě v pokoji s dalšími třemi sourozenci, a jak sám vzpomíná, málokdy se v dětství najedl dosyta, neměli žádné hračky a na Vánoce nikdy nedostali žádné dárky.

Jediným jeho zpestřením se tak stal fotbal, který hrával s klukama na ulici. A když si toho jednou všiml jeho přiopilý otec, navrhl mu, ať místo kopání na ulici jde hrát do místního klubu, kde on pomáhal jako zahradník.

A tak to začalo. Ronaldo dle svých slov od začátku cítil, že je jiný než ostatní děti. Chtěl hrát víc nebo ostatní, chtěl hrát lépe než ostatní. Jak dnes sám říká: „tehdy jsem ještě nemyslel na to, že budu nejlepší fotbalista světa. Ale věděl jsem, že chci umět hrát nejlépe, co to jde.“

A tak začal trénovat, už od útlého věku mnohem víc, než ostatní kluci. V 10 letech už hrál v hlavním klubu ve městě. A v 11 přišla nabídka, aby nastoupil do sportovní akademie v Lisabonu.

Byla to obrovská příležitost, ale pro Ronalda zároveň nejtěžší období v životě. Ocitl se najednou daleko od rodiny, daleko od své rodné Madeiry, sám mezi cizími lidmi, co se smáli jeho madeirskému přízvuku. Na trénincích slyšel, jak si o něm špitají, že má sice talent, ale že je hubené vyžle, takže z něj nic velkého nebude. Sám vzpomíná, že tehdy téměř každou noc brečel.

Rozhodl se ale, že se jen tak nevzdá. A tehdy se začalo rodit jeho neuvěřitelné odhodlání a jeho krédo „never give up„. 

Po nocích utíkal z ubytovny, aby mohl posilovat a měnit tak stavbu svého těla. Vrátný z tělocvičny se nechal slyšet, že musel po nocích v areálu vypínat proud, jinak by tam malý Ronadlo posiloval až do rána. 

Ve 14 letech byl Ronaldo vyloučen ze školy. Důvod?

Hodil po učiteli židli. Učitel se totiž tehdy údajně vysmál jeho madeirskému akcentu a zpochybnil, že by se kdy Ronaldo mohl stát světovým fotbalistou. 

Vysmívaný svým okolím, sám a bez rodiny však Ronaldo pracoval na svém snu vytrvale a nekompromisně víc a víc. Když mu ale bylo 15 let, přišla krutá diagnóza: závažná porucha srdce, která způsobovala, že jeho srdce nezvládalo tréninkovou zátěž. Ronaldo se však svého snu odmítl vzdát. Podstoupil náročnou operaci a intenzivně a poctivě pracoval na následné rehabilitaci. Vyplatilo se. Po čase mohl začít zase trénovat, nyní však už bez zdravotních limitů. 

A to jej vystřelilo na alfa úroveň. Trénoval, trénoval a trénoval. V 16 letech se stal nejúspěšnějším junior hráčem, který během jedné sezony hrál v přípravce, B týmu i A týmu. A rok později už hrál v první lize. 

V 18 letech nastoupil do legendárního zápasu s Manchester United. A to, co tam předvedl, nenechalo nikoho chladným. Šest dnů po zápase přistála Ronaldovi na stole fenomenální nabídka managementu Manchesteru, který jej pro sebe chtěl nekompromisně získat a za jeho přestup zaplatil 12,24 milionů liber. Ronadlo se tak tehdy stal nejdražším fotbalovým teenagerem všech dob. 

Zbytek už je fotbalová historie. 

Historií však není to, jakým způsobem Ronadlo inspiruje ostatní.

Je pověstný tím, že má neuvěřitelnou disciplínu, odhodlání a vždy trénoval víc než všichni další. Je až neuvěřitelné, že i dnes ve svých 36 letech, po téměř dvaceti letech profesionální fotbalové kariéry, je stále na špici. 

Zároveň je mimořádnou inspirací tím, jaké hodnoty trvale propaguje. Nikdy nepil alkohol a rodina pro něj vždy byla na prvním místě.

O to víc po předčasné smrti jeho otce, který následkem alkoholu zemřel na selhání ledvin. Pro Ronalda to bylo velké trauma, musel se totiž vyrovnat s tím, že neměl příležitost si s otcem nikdy vytvořit reálný vztah. Jeho otec nikdy nebyl u jeho velkých úspěchů, skrze alkohol kariéru svého syna téměř nevnímal a pro Ronalda jakožto pro každého kluka bylo toto chybějící uznání vlastního otce velmi bolestivá záležitost. 

O to větší péči a pozornost Ronaldo dlouhodobě věnuje své matce, svým sourozencům a svým vlastním dětem, pro které se snaží být vnímavým otcem, kterého sám nikdy neměl. 

Po téměř každém shlédnutém rozhovoru s Ronaldem mám husí kůži. Pramení z něj totiž obrovská pokora, lidskost, ale zároveň maximální odhodlání, vytrvalost a neústupnost. 

Ronadlo nikdy neustoupil ze své cesty. Krůček po krůčku, avšak s maximálním nasazením si šel za svým. S neuvěřitelnou pílí, s neuvěřitelnou disciplínou. Přitom všem však ve vší lidskosti a pokoře. 

Viděla jsem video z jedné obyčejné kavárny v ulicích Madridu, kde se vydal se svým kamarádem. Jen tak, bez ochranky. Během hodiny ho oslovila téměř stovka lidí, jestli by se s ním mohli vyfotit. On pokaždé řekl ano. Když se ho pak ptali, jestli ho to neobtěžuje, tak řekl, že si váží toho, že jej lidé vnímají jako inspiraci. A že pokud může, rád jim dělá radost. 

„Od dětství jsem vyrůstal v tom, že pokud člověk dává, dříve nebo později za to dostane dvojnásobek. A tohle platí ve všem.“

Proto drazí a milí, dávejte. 

Dávejte energii a úsilí do Vaší cesty, vrátí se Vám to. 

Dávejte vlídnost a úctu Vašemu okolí, vrátí se Vám to. 

Dávejte lásku a podporu svým nejbližším, vrátí se Vám to. 

Především ale dávejte víru svému snu. A sami sobě dávejte odhodlání nikdy to nevzdat. 

„We don’t want to tell our dreams. We want to show them.“  (Nechceme o naši snech mluvit. Chceme je ukazovat.)