Rozchody, konce a loučení

Někdy se jedny dveře prostě musí zavřít, aby se mohly otevřít dveře druhé.

 

 

 

 

 

 

 

Znám to. Až do morku kostí to znám. To zoufalství, tu beznaděj, tu bezmoc. Ty probrečená rána, poledne i noci. 

Tu úzkost, která se člověku usadí na prsou, nelítostně svírá oblast hrudníku a projevuje se jako nesnesitelná bolest na srdci.

Znám to zatvrzelé odmítání všech životních mouder a rad ve smyslu "všechno má svůj důvod", "jednou pochopíš, proč se to stalo a budeš za to ráda", "muselo to skončit, aby mohla přijít ta opravdová láska", "evidentně to nebyl ten pravý" apod. A moc dobře si pamatuju, jak jsem cítila, že mě každá taková věta zraňuje ještě víc, zabodává se do mého srdce ještě hlouběji a trhá mě úplně na kusy. Protože vyslechnout takovou větu pro mě znamenalo přiznat si, že je po všem, že to opravdu skončilo. Ale já jsem za žádnou cenu nechtěla věřit, že by to opravdu mohl být definitivní konec, odmítala jsem to přijmout.

A takhle pořád dokola. Mnoho týdnů, ba i měsíců.

Až mi stejně nezbylo nic jiného, než se s tím smířit.

Není to ale jen tak. Trvá to. Dlouho. A hodně to bolí. Pokud jste podobně připoutávací typ jako já, tak to ani u vás zřejmě nebude tak jednoduché. A nebude to hned. Ale jde to.

Ze zoufalství jsem lezla po kolenou a objímala zdi, hystericky řvala na lesy a bušila pěstmi do stromů. A někdy jsem ani nebyla schopná vstát z postele. A žádné ty osvědčené postupy, metody a články o tom, jak ve zdraví přežít rozchod, na mě nezabíraly.

Musela jsem si tu cestu prošlápnout sama. Musela jsem si to prožít a přijít na vlastní zpúsob, jak "přežít". Přežít a zase vstát. Obecné poučky a rady mi nezabíraly. Já potřebovala inspiraci, identifikaci, silné příběhy o podobných pádech, jako jsem prožívala já. Příběhy, které se mnou rezonovaly a dávaly mi sílu díky tomu, že jsem viděla, že v tom nejsem sama. Že i ostatní si prošli svými vlastními pekly. Ale zvládli to a zase stojí pevně na svých nohou.

A přesně takový "nakopávací" příběh vám chci poskytnout i já. Být vám inspirací a oporou při vašem opětovném zvedání se na kolena. A na základě mého příběhu vám ukázat třeba následující:

  • Jak zvládnout tu nejtěžší a nejbolestivější fázi na začátku.
    Proč je důležité opravdu z té postele vstát. A na co zaměřit svoje myšlenky, abychom si v celé té potápějící se lodi vytvořili alespoň první záchytný bod.
  • Jak najít motivaci pro to fungovat dál.
    Na co se soustředit, kde hledat inspiraci a jak se přinutit vážit si toho, co nám i po rozchodu zůstalo.
  • Do jaké míry nechat volně procházet veškerou tu zoufalost a žal.
    Od jakého okamžiku se už tím ale nenechat strhávat. Jak nic nepotlačovat, ale také už nepodporovat. Od kdy, a především jak začít celé to svoje vnitřní drama už jen pozorovat a neúčastnit se ho.
  • Jak začít pomalu nahlížet na celou situaci z většího odstupu.
    Jak pomalu rozšifrovávat, proč se tak stalo a co mi to má ukázat. Co to všechno vypovídá o mě a co si z toho můžu odnést do budoucna.
  • Jak z toho vytěžit co nejvíce pro sebe.
    Jak si pomalu stahovat klapky z očí a připouštět si, co bylo špatně a proč to nefungovalo. Jak pochopit, co se z toho mám naučit já, jaké moje vlastní nedostatky mi ten rozchod ukázal a jak uvidět svoje vlastní chyby, a rozhodnout se, že už je v budoucnu opakovat nechci.
  • Jak rozpoznat volání vašeho vlastního já po změně a nebát se tu změnu konečně udělat.
    Nikdy jindy nebudete mít takovou příležitost něco se svým životem udělat a změnit jej, než právě v okamžiku rozchodu.Všechno shnilé nyní upadá do propadliště dějin a vy můžete začít znovu a jinak. A tady pozor. Změna není to samé co útěk. Nejsou to ani synonyma. Jak ale najít odpověď na to otázku, co je útěk a co je následování vašeho vnitřního volání po změně?

To a mnoho dalšího. Zkušeností mám mnoho. Prožila jsem si to. Ozvěte se, moc ráda vás na vaší cestě ven z toho porozchodového deliria doprovodím. A klidně i s flaškou červeného, bude-li to nutné:)

Protože je možné se z té díry vyškrábat. A je možné zase kolem sebe vidět duhy.