O síle bytí sám sebou aneb co všechno se dá zažít na Colours

Můj čtvrteční zážitek na Colours mě dojal k slzám.

(Než začnete číst dále, tak bych na svou obhajobu chtěla krátce uvést, že ženy od určitého věku a po dětech není zas tak složité rozplakat, neb přiznejme si to dámy, od porodu pro nás někdy není problém rozbrečet se i u reklamy na Milku.)

V tomto případě však nešlo o slzy dojetí nad tím, že malý Tomík přinesl ze školky nádherný obrázek „něčeho“… (údajně snad autíčko…?), případně že ON políbil JI, nebesa se rozestoupila, květy rozkvetly a božský Kája začal zpívat.

Tady šlo o něco úplně jiného. Byly to slzy dojetí nad tím, jak neuvěřitelnou sílu může mít, když si člověk dovolí být sám sebou. Když si dovolí být prostě a jednoduše lidský, spolu se všemi svými pocity, dojmy i průjmy. Když odhodí všechny své masky. Když se osvobodí od všeho toho hraní si na někoho, kým vlastně možná ve skutečnosti ani není. A jak neuvěřitelně přitažlivé a elektrizující to bývá pro všechny ostatní.

O čem tady vlastně mluvím? O koncertu hudebníka zvaného Rag´n´Bone Man.

Nevím, jestli víte, o koho se jedná, ale já jsem až do prvních minut jeho koncertu neměla ponětí, kdo to je. Ale na jeho koncert šli VŠICHNI. No tak to se musím jít podívat taky, to asi bude nějaký velký kápo…

Tak jsem se zavrtala do davu několika dalších desítek tisíc (!) lidí, přičemž v rámci procesu vrtání se blíže ke scéně jsem se nechala polít pivem, zatáhnout za vlasy, řádně požduchat, několikrát šlápnout na svoje nově nalakované nehty u nohou a zvládla jsem i vylít si kafe, které jsem si nesla… no ale co by člověk pro vrcholný hudební zážitek neudělal!

A tak tam stojím někde uprostřed toho x-tisícového davu a najednou na scénu vchází nějaký divný kluk o objemu tří vepřů domácích, v mikině ve stylu Bart Simpson, s tmavými slunečnými brýlemi na očích a na krku s nevkusným (asi zlatým) řetězem, který je tak hrubý, že by na něm mohl škrtit i mexického býka.

To jako vážně? Trochu překvapeně se rozhlížím kolem, ale všichni se tváří, že to je asi on. Ta velká hvězda. No těpic, říkám si, to jsem se zas jednou nechala nachytat. Prý důvěřuj vkusu populace. Cestu zpět skrze vylitá piva a otlučená ramena si ale vyhodnotím jako nemožnou, a tak teda koukám na pódium a čekám, co bude.

Chlapík s masivním tetováním a ještě masivnějším krkem začíná zpívat, jeho černošské doprovázející zpěvačky začínají kroutit zadky a já musím uznat, že tak parádní, čistý a technicky vymakaný hlas jsem u chlapa už dlouho neslyšela. Nicméně jeho stage performance nic moc, stojí za mikrofonem jako tvrdé Y a od lidí jej nekompromisně oddělují jeho tmavé sluneční brýle, takže interakce s publikem někde na úrovni severního pólu. No žádný Freddie Mercury to není.

Jsem tak trochu zklamaná, ale co se dá dělat. Říkám si, že prostě zavřu oči, nebudu na něj radši koukat a budu jen poslouchat… Jo, takhle bych ten koncert mohla zvládnout.

Situace se ale začíná postupně měnit, davy zpěváka evidentně milují a hlasitě vyzpěvují s ním. Drsný Rag´n´Bone Man si toho evidentně všímá a s každou další písní je na něm vidět, jak živě v přímém přenosu před zraky tisíců lidí pomalu roztává, odkládá brýle, začíná pookřávat a nadšení, které se mu z obecenstva dostává, jej postupně pokládá na lopatky. Nakonec se na první pohled odtažitý a neosobní zpěvák úplně rozplyne a v jednom okamžiku téměř oněmí. Má výraz někoho, kdo nemůže věřit svým vlastním očím. Na tváři se mu rýsuje opatrný a nesmělý úsměv, a působí jako malý chlapec, který nemůže uvěřit tomu, že si jej tolik lidí přišlo poslechnout, že tolik lidí zná jeho písně, a že ti všichni mu věří a fandí.

On byl z toho úplně paf a na oplátku z toho, jak byl paf on, bylo zase paf celé obecenstvo.

Bylo to něco tak autentického, lidského a opravdového, že to rozplakalo nejen mě, ale i spoustu dalších lidí kolem mě. Byl to mimořádný zážitek a já měla žaludek v krku z toho, jak vzácný a jedinečný ten okamžik byl. Okamžik ryzí opravdovosti. Ten člověk tam v tom okamžiku stál na scéně před několika desítkami tisíc lidí vlastně úplný nahý. Odhodil svoji masku nepřístupného rappera a zcela upřímně a autenticky prožíval, jak je z toho všeho úplně paf. Jak ho to vzalo, jak byl dojatý a jak nemohl ani zpívat.

Nestál tam Rag´n´Bone Man, profesionální hudebník, který má určitou image, jehož vystoupení mají určitý scénář a který vždy podává stoprocentní výkon. Stál tam Rory Graham, obyčejný kluk z jednoho anglického maloměsta, kterého jeho vynikající hlas dovedl až sem. Na pódium před několik desítek tisícový dav. A který byl v tom daném okamžiku zcela upřímně ohromen tím, jakého přijetí se mu dostalo.
Ten okamžik lidskosti, ten upřímný a nefalšovaný údiv a úžas v jeho tváři a zároveň ohromná radost, která z něj zářila, to bylo něco, co zpětně elektrizovalo lidi v obecenstvu a vystřelilo nás to všechny někam do úplně jiných sfér. A jestli ne všechny, tak minimálně několik tisíc lidí z davu určitě. Včetně mě.

Každý, s kým jsem se o tom bavila, uznal, že to byl opravdu mimořádný koncert. Ale ne pouze kvůli samotné muzice a zpěvu. Protože buďme upřímní, kvalitních hudebníků i zpěváků je na Colours plno. Co ale lidi dostalo a ohromilo byla příchuť té lidskosti, upřímnosti a nefalšovanosti, kterou nám Rory Graham dal zakusit.

Čím však, že zrovna tohle je něco, co lidi oslovuje a chytá za srdce? Co vlastně takového se tam stalo?

Rory Graham si totiž v tom okamžiku dovolil být sám sebou. Dovolil si prožívat tak, jak chtěl, bez ohledu na masku, kterou si jako umělec mnohdy pod taktovkou všech produkčních a image-poradců nasazuje. Dovolil si v tu danou chvíli být člověkem s lidskými reakcemi a lidským chováním. Byl sám sebou. A přesně v tomto okamžiku se propojil s další tisícovkou lidí z publika. Protože se propojil s jejich touhou po tom, být sami sebou a dovolit si prožívat tak, jak je jim vlastní.

Protože to je to, po čem my všichni toužíme. Být sami sebou. Na chvíli nic nehrát. Na chvíli neříkat nebo nedělat věci tak, jak bychom měli. Nebo tak, jak si myslíme, že bychom měli.

Nedávno jsem četla rozhovor s producenty filmu Bohemian Rhapsody, kde se jich jeden novinář ptal, v čem podle nich spočívá fenomenální úspěch tohoto filmu. Po chvíli zamyšlení padla odpověď, že to nejspíš bude proto, že i po tolika letech od smrti Freddieho Mercuryho je zřejmé, že lidi pořád touží po vzorech, po hrdinech a příbězích, které ukazují, že je možné být sám sebou a žít podle svých vlastních rozhodnutí a představ.

Ukázalo se, jak moc jsme všichni lačni postav a příběhů, kde se někdo postavil sám za sebe, rozhodl se být sám sebou no matter what a navzdory všem dosavadním společenským normám nebo předsudkům začal být takový, jaký chtěl být on sám.

Rami Malek, filmový představitel Mercuryho, při přebírání Oscara řekl, že je evidentní, že lidi jsou dnes a denně fascinování příběhy lidí, kteří si dovolí být sami sebou. Jsou fascinování jejich odvahou být upřímní a opravdoví. Jejich sílou nepodlehnout tlakům okolí. A jejich rozhodnutím dělat věci tak, jak chtějí oni sami.

A něco na tom bude.

Není náhoda, že lidé, kteří najdou odvahu dovolit si být samými sebou, se dříve nebo později stanou ikonami a inspiracemi pro ostatní, pro všechny ty další, kteří tu odvahu v sobě teprve hledají.

Stejně tak není náhoda, že lidé, kteří se rozhodli být sami sebou, dosáhli dříve či později velikých úspěchů a uznání okolí. Nehledě na to, že zpočátku je od tohoto rozhodnutí většina odrazovala. Pak hanila a odsuzovala. Pak tiše v duši záviděla. Pak nakonec však obdivovala.

Autenticita a svoboda být sám sebou totiž působí jako návykové afrodiziakum. Nejenom že dodává ohromnou vnitřní sílu tomu, kdo si dovolí takto prožívat, ale zároveň přitahuje a fascinuje všechny ostatní, kteří po tom touží taky, ještě se k tomu však neodhodlali.

Ať už je to Freddie Mercury, Rag´n´Bone Man teď ve čtvrtek na ostravském pódiu nebo třeba Ed Sheeran. Lidi je zbožňovali a zbožňují právě proto, že se díky nim můžou na chvíli přiblížit k tomu, co je tak přitažlivé…k tomu jaké to je, být sám sebou.

A proto pojďme udělat to samé. Pojďme být sami sebou.

Pojďme být sví, být upřímní sami vůči sobě a nebát se nehrát tak, jak se od nás očekává nebo jak si myslíme, že se od nás očekává.

Pojďme říkat věci tak, jak je chceme říkat. Dělat věci tak, jak je chceme dělat. A rozhodovat se tak, jak chceme my sami. Podle sebe. Protože pak budeme svobodní. Pak budeme šťastní.

A teprve pak můžeme začít dělat šťastnějším a krásnějším i naše okolí.

Howg

Kristina Škrabalová
Jsem expert na životní kotrmelce a vím, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka e-booku 3+1 životní zvraty, které mi obrátily život vzhůru nohama, Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.