S mobilem dokud nás smrt nerozdělí

Už pár dní jsem v hlavě skládala kostru dalšího super sofistikovaného a erudovaného článku, který svými objevnými zjištěními natotata spasí svět.

A měla jsem dokonce celkem jasnou představu, jak ten článek bude vznikat. Vymyslela jsem si, že ty nejdokonalejší tvůrčí podmínky nastanou přesně tento víkend během mé návštěvy Trnavy, kde pravidelně jezdívám na jógu.

[Na jógu do Trnavy? Jsi se zbláznila? Proč tak daleko….? Už slyším tu palbu otázek.

No….jo, do Trnavy. Proč? Proto. Ne že bych nedůvěřovala místním zaručeně prověřeným „esotero-ganéša-budha-řízek s vepřovým“ jogínkám (ehm, doufám, že jsem se teď nikoho nedotkla:), ale holt mnou vyvolená caligraphy jóga tady u nás zatím nikde není, proto kvůli tomu jezdím přes polovinu Československa až do daleké Trnavy.]

No ale pojďme k věci.

Nelu jsem vyexpedovala k babičce a kamarádka, u které vždycky přespávám, jela na víkend pryč a nechala mi klíče od bytu, takže přede mnou se rozprostírala vidina naprosté svobody a tvůrčí volnosti. Už jsem se viděla, jak se po celém dni jógování rozbalím na zahrádce jedné z úžasných trnavských coworkingových vinárno-kaváren, objednám si vinný střik (na začátek:)), otevřu počítač, tváře si nechám rozmazlovat příjemným odpoledním sluncem a nažhavím svoje tvůrčí závity na maximum. Hezká vize, že jo?

Plán byl dokonalý, nicméně jak už to tak bývá, objevilo se několik „drobných“ zádrhelů.

Ten první a celkem zásadní byl, že zrovna ten den se v Trnavě konal jakýsi „Trnava is lovely“ fest, tedy něco jako trochu víc „cool“ městské radovánky. Ono totiž jen tak na okraji, Trnava je jedno z nejvíce svěžích, hipster-friendly a alternativně naladěných maloměst, co jsem poznala. Něco jako slovenská mini verze Covent Garden.

Takže celé centrum města bylo plné hudebních pódií, kde hráli všechno od chill-out plážových beatů až po místní alternativní poprock, všude kolem spousta kluků a holek s elegantními piercingy, čepicemi na hlavě, dioptrickými lennonkami, cool kníry, na žlutých, zelených nebo modrých kolech typu Ukrajina, někteří na koloběžkách, někteří s mini psíky, někteří s tričky s antitrumpovskými potisky, někteří v útlých károvaných džínách…no prostě totální přehlídka všech alternativně naladěných frikulínů. Škoda že jsem s sebou neměla foťák:).

Nicméně mě bylo v tu chvíli jasné, že klidné podmínky pro své literární rozjímání nikde ve stínu pod místním bukem určitě nenajdu. Teda určitě dneska ne.

No nic, alespoň ten vinný střik nezklamal:).

Druhým zádrhlem v původnímu plánu pak bylo, že jsem cestou za svým vinným střikem úplně změnila koncepci toho, o čem vlastně budu psát. Narazila jsem totiž na něco, co mě kompletně vytrhlo z mého dosavadního myšlenkového pochodu, přesměrovalo moje úvahy, a tudíž přesměrovalo i obsah tohoto článku.

Takže pojďme k věci. Co že se to vlastně stalo?

Předtím, než jsem se vydala s noťasem v podpaží hledat nějaké vhodné „psaní-libé“ místo, jsem se chtěla zastavit někde v obchodě, abych mohla koupit víno a čokoládu jako děkovné mojí kamarádce za to, že mi na tu dnešní noc poskytla útočiště.

Po cestě jsem viděla tabule ukazující na tesco, takže super, ideální, to bude rychlovka.

No jo, jenomže to nebylo takové to malé milé tesco, ale tesco gigant schovaný v útrobách mega obchodního centra, kde musíte nejdřív prolézt labyrintem uliček s desítkami malých zbytečných obchodů, obejít desítky občerstvovacích stanic, které v těch uličkách zavází, a ve výsledku de facto natrénovat na maraton, než se vůbec k samotnému tescu dostanete.

A tak prodírajíc se těmito nekonečnými uličkami onoho nekonečného mega obchodního centra jsem si uvědomila první věc.

Do prčic, jak to, že je tady tolik lidí?

Vždyť venku je krásně, slunce svítí a trnavské parky i okolí přímo vybízí k tomu, udělat si nějaký fajn sobotní piknik. Navíc v centru města se právě odehrává ten jejich úžasný „every hipster loves Trnava“ festival!

Jak je možné, že místo toho, aby byli se svými dětmi někde venku na průlezkách nebo se známými popíjeli drink na náměstí, jsou tito lidé zavření tady, v papendeklové obchodní krabici, postrkují nákupní košíky a objíždějí jeden po druhém obchody, jejichž nabídka je celonárodně všude a vždy téměř pořád stejná?

Houstone, někde se asi stal problém. S těmi lidmi je něco v nepořádku.

No ale nic, teď nemám čas pouštět se do nějakého velkého filozofování, lidi uhněte, já si jenom dojdu pro to víno s čokoládou a už chci odsud zmizet.

Jenže pak se to stalo. Zrovna jsem se chystala zabočit do snad už poslední zatáčky, za kterou se mělo objevit ono vymodlené tesco. Když v tom se mi před očima objevil obrázek jako z nějakého amerického sitcomu. Nebo spíš jako z nějakého pochmurného dokumentu o vývoji naší společnosti.

Vyrojila se přede mnou pětičlenná rodinka, která vypadala jako ze žurnálu. Asi čtyřletá holčička ve výstavních šatičkách a s mašlí ve vlasech, dva kluci rošťáci s kšiltovkami se spidermanem, maminka s pečlivým make-upem a dokonalými nehty a tatínek s hodně drahým koženým páskem. Na první pohled dokonalost sama.

Až na to, že všichni, to znamená každý z těchto pěti členů rodiny držel v rukou svůj vlastní mobil a oči měl přilepené k jeho displeji tak, jako kdysi za dávných starých dobrých dob mívaly malé děti u výlohy místní cukrárny. Rozdíl je ale v tom, že ty děti tehdy koukaly alespoň na něco reálného. Na ten skutečně existující pocukrovaný větrník a v hlavách se jim přitom honily nejrůznější fantazie ohledně toho, co by se s takovým větrníkem dalo dělat, kdyby jim ho hodná paní cukrářka přeci jen dala.

Místo toho tato vykutálená rodinka koukala na virtuální, skutečnosti naprosto vzdálená videa nebo příspěvky na sociálních sítích, které v jejich hlavách nerozvíjí vůbec, ale naprosto vůbec nic. Možná tak akorát pocit úzkosti kvůli tomu, že jejich fotky nedostaly tolik lajků jako ty od jejich kamarádů.

To, že takhle tráví většinu (!) svého času valná většina dnešní dospělé a dospívající generace, je bohužel už asi obecně známý fakt. Co mě ale zarazilo a vlastně vyděsilo, je, že si tímto stylem vychováváme generaci už i těch nejmenších.

Té holčičce nebyly ani čtyři roky a měla svůj vlastní mobil, na kterém sjížděla nějaký youtube kanál s nesmyslnými japonskými nebo ruskými videi s panenkami či plastelínou. Těm klukům nebylo víc jak šest nebo sedm let. Každý z nich držel v rukou svůj vlastní mobil a hrál na něm level 147 nějaké absurdní virtuální hry. Vedle nich jejich rodiče, kteří koukali na nesmyslné příspěvky na facebooku nebo instagramu. Samozřejmě každý na svém vlastním mobilu. A takhle tam tato rodinka seděla, jeden vedle druhého, mezi sebou si neřekli ani slovo, a nebýt toho, že seděli na jedné lavičce, nespojovalo by je vlastně asi vůbec nic.

Ve mně úplně hrklo.

Tohle je vize rodiny 21. století?

Až mě kvůli tomu píchlo u srdce. Uvědomila jsem si, v jak strašném emočním vakuu tyto děti vyrůstají. Jak strašně moc jim ubližujeme, když místo toho, abychom si vyslechli jejich nový úžasný nápad, poslechli si novou písničku, kterou se naučili ve školce nebo s nimi postavěli novou bábovičku z písku, jim dáme do ruky mobil a víme, že máme klid. Klid pro to, abychom si taky mohli vzít do ruky mobil.

Klid pro to, abychom úspěšně rozbíjeli rodinné vazby, resp. abychom je nemuseli vůbec budovat. Klid pro to, abychom mohli vytvářet citovou prázdnotu. Klid pro to, abychom mohli zabíjet dětskou fantazii, prostor pro vlastní uvažování a kreativitu. Klid pro to, abychom mohli podporovat naši i jejich závislost na blikajících displejích a ikonách s prstem nahoru. Klid pro to, abychom mohli rozvíjet nesoustředěnost a neschopnost vydržet u jedné aktivity víc jak 5 minut. Klid pro to, abychom nám i jim efektivně zabránili v tom naslouchat svým nejbližším a sami sobě. Klid pro to, abychom se místo toho my i oni nechali ovlivňovat všemi těmi virtuálními našeptávači na sociálních sítích.

Klid pro to, abychom mohli I nadále zabíjet to, na čem naše společnost doposud vždycky stála. Na lidském kontaktu a vzájemné, skutečné, nevirtuální komunikaci.

Napadají mě další desítky následků, které naše závislost na mobilech má. Ale už je tady ani nechci psát. Už tak mi je z toho nanic.

Jak chceme, aby si naše děti byly jednou schopny samy vybudovat šťastnou rodinu, když jediné, co poznají, bude tvář jejich rodičů přilepená na mobilním displeji?

Jak chceme, aby si vytvářely zdravé vztahy, když místo společného hraní si v parku a vyprávění pohádek znají akorát youtube kanály? Jak chceme, aby uměly v budoucnu naslouchat potřebám svých partnerů nebo vlastních dětí, když jim nikdo nikdy nenaslouchal a místo toho dostaly do rukou mobil? Jak chceme, aby vůbec byly schopny prožívat zdravou lásku, když láska, kterou poznaly, se projevovala formou „maminka tě má moc ráda, proto si můžeš půjčit její mobil“…?

Anebo my nic z toho vlastně pro naše děti nechceme?

Protože prozatím to bohužel vypadá přesně takhle. Že pro naše děti nechceme zdravé rodinné vazby, zdravé láskyplné vztahy, zdravou mezilidskou komunikaci a zdravou vřelost a vlídnost.

Protože naše dítě venku na pískovišti, když volá na maminku nebo tatínka, ať se jdou podívat na jeho novou bábovičku, slyší „jojo zlatíčko, moc hezký“, přičemž maminka či tatínek ani nezvednou oči od mobilu. Protože naše dítě místo toho, aby vidělo, jak si jeho rodiče doma večer povídají, vidí akorát, jak každý z nich ťuká něco na svém vlastním displeji. A protože naše dítě místo toho, aby si venku hrálo s rodiči na schovávanou, sedí vyparáděné v místním shopping parku s mobilem v ruce.

Uff. No tak nevím. Někde se stala chyba.

A mám pocit, že jestli to rychle nezměníme, tak na to všichni, včetně našich dětí a vnuků, šeredně doplatíme.

Howg.