O tom, co taky jednou může být potom aneb jak důležité je vědět, co je náš skutečný cíl

Dneska pro změnu trochu vážně.

O tom, jak moc podceňujeme naše děti. O tom, jak moc umíme „managovat“ naše týmy, firmy, podnikání, ale manažersky zcela nezvládáme nastavit si vlastní volný čas. Jak moc odsouváme „na potom“ to, na čem nám vlastně záleží ze všeho úplně nejvíc. Jak moc bereme některé věci (a lidi) automaticky. A jak moc si pořád myslíme, že to, co nestíháme nyní, doženeme někdy „pak“.

Vezmu to zkrátka, bez zbytečného úvodu, neb ty stejně nikoho nebaví číst.

Ten den toho na mě bylo nějak moc. Tak nějak se všechno smíchalo se vším, dlouhodobý nedostatek spánku, nečekané urgentní věci v práci, ne úplně ideální výsledek jednoho konkrétního podnikatelského rozhodnutí a moje malá Nela, která mi toho zrovna ten večer chtěla tolik říct.

Za normálních okolností se považuju za celkem efektivní a výkonnou manažerku svého života, chodím do práce, k tomu pracuju na rozjezdu svého vlastního podnikání, píšu blog, učím angličtinu, protože mě to baví, hraju v kapele, cvičím jógu…a k tomu mám úžasnou a neuvěřitelně zvídavou malou dcerku. Značka ideál.

Ten den toho ale jednoduše bylo moc. A mě od rána v hlavě červeně blikal seznam věcí, které jsem ten den chtěla mít hotovo. Měla jsem pocit, že jsem pozadu, že se mi hromadí kroky, které musím udělat, abych ten svůj projekt (říkejme tomu zatím pracovně Kristina s.r.o.) posunula dál, navíc v práci jsem se nezastavila… Domů jsem se tedy vracela v 6 večer s pocitem, že nestíhám a v hlavě jsem měla seznam úkolů dlouhý jako noc, který jsem ještě ten večer chtěla splnit.

Vrhla se na mě Nela, aby mi řekla, co všechno dneska ve školce vymysleli, a vychrlila na mě deset nápadů, na co si teď budeme hrát. Já budu ten princ, co jí podá ztracený střevíček, a pak zas ježibaba z perníkové chaloupky, co jí zavře do klece, a pak prodavačka v obchodě, co jí bude říkat, kolik co stojí, atd. atd. atd.

Já měla v hlavě ale ten svůj seznam, takže jsem všechny hry sfoukla během ani ne deseti minut a už jsem ji směřovala do koupelny, umýt se, něco sníst, pak zuby a spát. A jak se jí do toho úplně nechtělo a ještě v ní doznívaly nápady na dalších 100 her, tak moje nervozita stoupala, protože já tam přece mám ten seznam! Bliká mi to červeně před očima, musím toho ještě dneska večer tolik udělat, tak prosím tě nezdržuj, říkala jsem ti už 3krát že se máš jít umýt, sakra co zase děláš, proč to ještě pořád nemáš uklizené, hoď sebou, čekám tady na tebe v koupelně, nemluv pořád, dělej ti říkám, kam to zas jdeš, neštvi mě!

Znáte tu komiksovou postavičku, v jejíž hlavě postupně stoupá hladina červené vařící se vody, až voda začne vší silou tlačit na špičku hlavy, víko pak pod nátlakem povolí, vystřelí, hlava se otevře a všemi směry se začne zběsile vylévat zpěněná vroucí tekutina stříkající na stovky metrů daleko?

Tak přesně tohle jsem v tom okamžiku byla já.

Nicméně stále jsem se hlídala, sice jsem několikrát vyštěkla jak vzteklý pes, ale nádech výdech to spravil a vnitřní bleskový mikromonolog taky na chvíli zabral. No tak neblázni, nic se neděje, jseš holt přetažená, neber to tak vážně. Vždyť přece nebudeme dělat z komára velblouda, ne? Zklidni se Škrabalová, dej si oraz.

Takže na několik pár minut se burácení mého vnitřního rozbouřeného oceánu zklidnilo.

No jo, jenomže mě tam v hlavě pořád blikal ten seznam. Co s ním?

Kouknu kolem a Nela zase místo toho, aby už byla převlečená do pyžama, tak si vesele dělá stojky na posteli. Výbuch sopky byl nevyhnutelný.

Začala jsem řvát, nadávat, bědovat, vyhrožovat, vyčítat, vydírat a litovat se v jednom. Příště bych na tato svá představení měla prodávat vstupenky v předprodeji, mexické telenovely hadra.

Nela se začala třást a zmateně běhat po posteli, jak se snažila během minuty, kterou jsem jí dala jako definitivní a konečný deadline před tím, než přijde ostatečný Armageddon, posbírat všechny věci, převléct se do pyžama, lehnout a přikrýt. Dostala se do takové stresu, že se jen vylekaně postavila ke zdi a rozplakala se. Ale to nebyl takový ten pláč zlobivého dítěte, který my rodiče dobře známe. Byl to upřímně vyděšený a zoufalý pláč vystresované malé holčičky, který jí šel přímo ze srdce.

Zarazila jsem se a chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. Pak ve mně hrklo. Co jsem to udělala? Přišla jsem k ní, ona ke mně natáhla ruce a skočila mi do ramen. Plakala a plakala. Celá se třásla. A já se rozplakala taky. Lehla jsem si s ní do postele a objala ji. Ale ona pořád plakala. Snažila jsem se ji uklidnit a říkat, že už nemusí plakat, že už je všechno dobrý. Pořád plakala. Tak jsme tam tak chvíli ležely v objetí a plakaly obě.

A mě to došlo: to ten můj pitomej seznam! To všechny ty věci, který jsem si vymyslela, že musím udělat, kvůli kterým jsem Nelu od začátku dneska vnímala jako překážku, jak škůdce, který mi kazí můj dnešní plán. Jako něco, co potřebuju rychle „zneškodnit“ a odložit, abych si mohla jít odškrtávat svůj seznam.

A tak ze mě pak vypadlo: „Neli, já se moc omlouvám. Já jsem ve stresu, protože mám ještě hodně práce a potřebuju, abys už ležela v posteli a já už mohla jít dělat to, co potřebuju. Promiň, chovám se jako pitomec. Moc mě to mrzí.“

Nela přestala plakat, otočila se ke mně a povídá: A proč musíš pořád tak pracovat? Ty jenom pořád pracuješ a pracuješ a vůbec si se mnou nehraješ.

Teď jsem pro změnu začala vzlykat já. A spustila jsem: víš, mě moc mrzí, že jsem teď pořád v jednom kole. Nechci, aby to tak pořád bylo. A právě proto mám teď víc práce než kdysi, protože chci, aby se mi to povedlo a abych už pak nemusela chodit někam pryč do práce, abychom nemusely ráno tak brzo vstávat, abych pak mohla pracovat podle toho, jak to budu chtít já a abych ve výsledku mohla mít víc času na to hrát si s tebou.

Nela na to: „A co když už pak budu velká a nebudu si s tebou chtít hrát?

Ve mně by se krve nedořezal. To dítě má pravdu. Nebyla jsem schopná nic říct.

Chvíli jsme jen tak ležely a ona mě pak chytla za ruku, zvedla jí, udělala gesto směrem ke dveřím a řekla: „tak už běž pracovat. Já už tady budu ležet sama. Běž pracovat, abychom si pak spolu mohly více hrát.“

Mě se z očí lily slzy, přikývla jsem, políbila ji, zvedla se, ještě jednou se na ni podívala a odešla jsem z ložnice.

Ufff, silný okamžik. Ještě teď když to píšu, tak jsem z toho celá na měkko. Přesně jako ten větrník na slunci, kterému stačí málo a celý se rozteče.

Sedla jsem si ke stolu, ale místo toho, abych se konečně vrhla na ten svůj „seznam“, který celou tuto scénu vlastně spustil, tak jsem tam jen tak seděla, dívala se před sebe a v hlavě se mi rozjela filozofická smršť, se kterou bych strčila do kapsy i starodávné aténské myslitele.

Díky své praxi koučování jsem vypozorovala jednu zajímavou věc. Když se nás někdo zeptá, co je pro nás opravdu důležité, na čem nám záleží a co opravu chceme, tak nám to většinou trochu trvá, než na tuhle otázku dokážeme odpovědět. Ale přestože pak lidé vědí a identifikují si, co je pro ně vážně důležité, stejně když se jich zeptáte po týdnu, jak s danou věcí pohnuli, tak zjistíte, že zas tak moc ne, protože na to vlastně pořádně nebyl čas…

Proč? Protože museli dělat jiné, důležitější věci…

Ale jak to, že na to nebyl čas? Co tedy celou tu dobu děláme? Respektive kolik z těch věcí, které děláme, jsou ty, na nichž nám opravdu záleží a které jsou pro nás opravdu důležité?

Jak je možné, že jsme schopni si efektivně rozvrhnout čas na všechny pracovní položky, meetingy, vzdělávání, projekty… ale ne na ty věci, které jsme si vydefinovali jako ty pro nás opravdu zásadní?

Jak je možné, že přestože mám jako jasný cíl to, abych mohla být více s Nelou, tak ve výsledku dělám tolik věcí, že na ni vůbec nemám čas?

To je trochu paradox ne?

Vybavují se mi všechny ty případy, kdy otcové staví domy pro své ženy a děti, ale než se dům dostaví, tak je po rodině… Nebo všechny ty výkonné managery, kteří sedí do noci v práci, aby měli dost peněz, protože peníze dávají svobodu a to je to, po čem oni touží…a tak přestože je jejich hlavním cílem svoboda, sedí zahlcení prací a svázáni pracovními povinnostmi. Nebo všechny ty babičky, které chtějí přichystat ten nejlepší nedělní oběd pro svoje milované, ale ve výsledku jsou z toho tak ve stresu, že nálada je pod bodem mrazu a návštěva po polknutí posledního sousta urychleně odchází.

Připomíná mi to tak trochu situaci, kdy chci nakrmit hladové, ale během krmení všech ostatních vyhladovím svoji vlastní rodinu. Moje rodina v tomhle případě jsou ty věci, na který mi opravdu záleží. Moje cíle, moje sny, moje priority. Všichni ostatní jsou pak všechny ty jiné věci, které si myslím, že musím nejdřív udělat, abych se pak konečně dostala k tomu, na čem mi fakt záleží.

Jenže co když to něco už tady pak nebude? Co když žena i děti mezi tím odejdou? Co když nás pracovní vytížení zavalí tak, že šáhne nevratně na naše zdraví a ta naše vytoužená svoboda se rozplyne v mlze? Co když Nela mezitím už vyroste a nebude si chtít hrát…?

Bereme to automaticky, že ty naše konečné cíle na nás počkají, že tady budou i potom, co nejprve uděláme všechny ty dílčí kroky…že na nás všechny ty manželky, děti, matky, koníčky a sny počkají…ale co když ne?

Na druhou stranu pokud se chceme někam posouvat a přibližovat se ke svým cílům, tak tomu musíme dát náš čas a energii, bez toho to nepůjde, to všichni víme.

Kde se tedy stala chyba soudruzi?

Že by to bylo o nastavení nějaké rovnováhy…?

Poslouchala jsem včera večer projev Oprah Winfrey na jedné univerzitě. Řekla tam pro mě moc zajímavou věc: Nehledě na to, jaké máte v životě cíle, jaké jsou vaše sny, nebo o co se v životě snažíte, nezapomínejte na jednu zásadní věc. Abyste to v každém okamžiku byli opravdu a vážně vy. Aby vaše jednání bylo v každém okamžiku v souladu s vámi, vašimi cíli a vašimi sny.

A já k tomu dodám: Dělejme i všechny ty malé, dílčí kroky s myšlenkou na náš konečný cíl a na to, jestli nás tyto kroky skutečně dovedou tam, kam chceme. Jestli tyto kroky skutečně odráží to, na čem nám opravdu záleží. A kdykoli budeme mít pocit, že se od toho cíle odchylujeme, zrevidujme si scénář a přepišme jednotlivé kapitoly. Ať se pak místo do pohádky o šťastném království nedostaneme do pohádky o smutném princi/princezně.

Howg.

Kristina Škrabalová
Jsem expert na životní kotrmelce a vím, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka e-booku 3+1 životní zvraty, které mi obrátily život vzhůru nohama, Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.