Když nevíte kudy kam, děti vám to řeknou

Stala se mi onehdy taková zajímavá věc. Vydaly jsme se odpoledne na návštěvu k Amálce, kamarádce mojí dcerky Nely.

Nevinná návštěva u „kamarádky ze školky“ skončila ani ne po 30 minutách úctyhodným dramatem, kdy ona kamarádka, drobná tříletá holčička s krásnýma hnědýma očima, dostala záchvat vzteku kvůli panence a do nic nechápající Nely začala mlátit pěstmi, kopat a prskat na ni. Onu drobotinku nebylo možné uklidnit a když jsem i po 15 minutách musela před ní Nelu chránit a poslouchat, jak je „Nela fuj“, tak jsme taktně návštěvu ukončily, maminku oné rozběsněné holčičky uklidnily, že si to nebereme osobně, rychle se sbalily a odešly.

A tam venku před domem jsem od své dcery dostala neuvěřitelné učení.

Sotva jsme vyšly ven, ona si začala zpívat, hrát si ve sněhu a lákat mě na schovávanou mezi stromy. Mě spadla čelist. Já už měla připravený „uklidňující“ proslov, proč si to Nela nemá brát osobně, že se tím, co slyšela a zažila, vůbec nemá trápit, a že to vůbec nic nevypovídá o její hodnotě. A ejhle, od oné agresorky nás nedělilo ani 5 metrů a Nela už byla myšlenkami úplně někde jinde, naprosto v pohodě, a kdybych snad já tu Amálku nepřipomněla, tak si ani nevzpomene.

Mě celou cestu domů po hlavě běhaly myšlenky na to, jak to bylo nepříjemné, jaké pocity starých křivd a rán to ve mně otevřelo, a co s tím. Prostě se otevřela celá ta Pandořina skřínka všech dojmů a průjmů z minulosti, všechny ty vzpomínky na to, když nám někdo křivdil nebo ubližoval, všechna ta zátěž, kterou si nosíme pořád s sebou. A čím jsme starší, tím je ta skřínka větší a komplikuje nám život.A oproti tomu stála moje tříletá dcera, která minutu poté ani nevěděla, že se něco stalo, natož aby to nějak řešila nebo si tím nechala kazit zbytek dne.

Kdo z nás by poté, co by do nás někdo kopal, žduchal a říkal nám, že „jsme fuj“, dokázal naprosto v pohodě a bez rozrušení stavět sněhuláka nebo se jen tak z legrace válet ve sněhu?

Já si uvědomila, že ona jednoduše vůbec nemá zapnutý ten „bullshit generátor“, jak říká moje kamarádka. Prostě žije jen tím, co má přímo před nosem, a hlavu a její komplikované rozvahy do svého prožívání vůbec nezapojuje. A je jí mnohem líp než nám všem ostatním s našimi analýzami, dojmy a dospěláckým přemýšlením.

Nádhera.

Víte, to, co se tady pokouším říct, je, že od dětí se toho můžeme spoustu, ale opravdu spoustu naučit. Mohou nám dát cenné okamžiky pochopení a aha momentů. Mohou nám ukázat, jak lze prožívat svět hravě, bez očekávání, beze spěchu a beze stresu.

Jak se radovat jen tak z ničeho.

My dospělí totiž tyto přirozené vlastnosti pod nánosem větších a větších povinností ztrácíme. Cesta ke štěstí ale nevede krásným a pohodovým životem bez stresu, povinností a s nohama na stole. Už jednou jsme „dospěláci“ a musíme to nějak všechno zvládnout, vydělat peníze, vyzvedávat ze školky, vychovávat, vařit a platit účty… Nikdo to za nás neudělá a nevyhneme se tomu. Řešením je ale udělat si to jak nejméně stresující, nenabalovat na náš každodenní život ještě všechny ty hněvy, křivdy, výčitky nebo obavy. Jednoduše vnést štěstí přímo do onoho kolotoče všech našich každodenních povinností.

A přesně v tom nám můžou naše děti pomoct. Pomoct nám stát se více radostnými a uvolněnými. Pokud je ale necháme. Pokud je začneme opravdově vnímat a ne je jenom korigovat a kontrolovat. Nebo „zachraňovat“ tak, jak jsem to ono odpoledne chtěla udělat já.

Já si díky této zkušenosti uvědomila jednu zásadní věc. A sice, že je v pořádku brát své dítě jako parťáka. Přestat na něj nahlížet pouze jako na „nesamostatného jedince“, kterého je třeba obléknout, nakrmit, popohnat, pokárat, „vychovat“… Ale začít jej vnímat taky jako kolegu, od kterého se můžu něco naučit. Jako samostatnou bytost, která přestože měří něco málo přes metr a neumí ani do pěti napočítat, mi byla schopná dnes ukázat víc, než bych kdy čekala.

A pochopila jsem, že pokud se tomu otevřu a začnu skutečně poslouchat, tak se opravdu možná dozvím a naučím hodně. Jako od opravdového parťáka.

——————————————————————————————————–

Tento článek vznikl původně pro zcela jiné účely. Měl být mou vstupenkou do světa vysněné pracovní reality, mezi kolegy, kteří si sebe navzájem váží a sdílejí nadšení pro dobrou věc. Jednou nohou jsem tam už de facto byla, a teď chybělo, abych k tomu přidala i tu druhou…a tento článek mi k tomu měl pomoct. Bylo to vlastně jasné jako facka.

Ale skutečnost nakonec byla úplně jiná, což se ostatně právě v případech scénářů „jasných jako facka“ stává. A sice, že to dopadne naprosto nečekaně úplně jinak, než mělo. Úsměvné na tom je, že přestože jsem takové situace zažila nejmíň stokrát, zase a opět mě to překvapilo. Překvapilo mě, že to dopadlo jinak, než jsem čekala.

Nicméně všechno se děje tak, jak má, a koneckonců nebýt toho všeho tak by nevznikl ani tento článek, což by byla určitě škoda.

Takže hip hip hurááá všem nečekaným obratům a zvratům, které nám do života vnášejí tolik potřebné výzvy a v konečném důsledku i posun tím správným směrem.

Kristina Škrabalová
Jsem expert na životní kotrmelce a vím, kolik úsilí stojí za zdoláváním životních překážek i kolik radosti je pak spojeno s jejich překonáním. A proto chci lidem ukázat, že z každé louže se dá vyplavat a z každé propasti se dá vylézt. Jen to chce uvěřit tomu a nevzdat to. Autorka e-booku 3+1 životní zvraty, které mi obrátily život vzhůru nohama, Více se o mě můžete dočíst zde: >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.